Nepál 2019 – 5. část

15. listopadu 2019

Dobrá, ptáky jsem tu ještě nezabalil. Čeká mě poslední výlet za nimi, výlet k jezeru Taudaha. Vstávám do rodícího se slunečného dne a v poloprázdných ulicích jsem kolem půl sedmé. Chci se nasnídat a v Ratna Parku najít bus požadovaným směrem. Ten správný stánek jsem ale nenašel a už jsem na autobusovém nádraží. Nejspíš název jezera vyslovuje úplně blbě. Skoro nikdo mi nerozumí a ni prodejce lístků netuší, kam chci jet. Pobíhám tedy mezi desítkami busů a snažím se doptat. Kdosi mě posílá k právě odjíždějícímu Tata busu. Naskakuji a doufám, že jsem se trefil.

Podle navigace opravdu jedeme přesně tam, kam jsem chtěl. Za nějakých 40 minut vysedám, platím směšných 20 NRs a jsem u jezera. Je to jen taková menší louže obehnaná chodníkem, kam cizinec platí vstupné 50 NRs. Hladina je teď po ránu rozostřená lehkým oparem. Nad vesnicí se zvedají strmé lesnaté kopce. Na ostrůvku jezera odpočívají kachny. Nejsou to ale žádné sibiřské špeky, jen kopřivky a čírky obecné. Vlastně si tu připisuji hlavně druhy, které už znám z končin mnohem bližších, než je vzdálený Nepál. Dalším druhem je totiž vlaštovka skalní, lovící v několika exemplářích nad hladinou společně s vlaštovkami obecnými, a následují kvakoši, kterých na stromě ostrůvku odpočívá asi šest. Kolem přeletí dvě hrdličky zahradní (další nový druh výpravy) a na obloze krouží společně s orlem stepním náš krahujec.

Je krásné pozorovat drongy černé, jak se za letu dotýkají hladiny a napájejí se. Stejně tak hezké je koukat na konipasy indické třepotající se před přistáním téměř na jednom místě ve vzduchu. Jsou tu společně s konipasy bílými i horskými. Pomalu obcházím jezero a pozoruji okolí. Jde o posvátné a zároveň turisticky vyhledávané místo. Vody jezera jsou přerybněné a hemží se hřbetními ploutvemi. Stačí se zastavit u břehu a vykrmení kapříci hned reagují připlutím ke břehu. Otevírají tlamy a čekají na krmení. Občas kolem s křikem přeletí alexandři velcí.

Po půldruhé hodině sedám do hospody na břehu. Objednaný čaj dostávám asi po půl hodině a polívku musím změnit na vaječnou omeletu, abych se dočkal. V blízkém stánku pak kupuji ještě čili placičky a vydávám se do kopců mezi stavení lemující kroutící se silničku. Stačí nabrat pár výškových metrů, dostat se mírně nad vrstvu smogu vyplňující Káthmandské údolí a náhle se na severním obzoru zjeví zasněžené horské štíty. Je to krásný pohled a nebýt smogu, daly by se odsud pořídit i pěkné fotky. Barevné čtverečky domků s betonovou kostrou se táhnou do nekonečna. Slunce peče. Stačí mi 250 výškových metrů a jsem celý mokrý. K polednímu se zase vracím do Taudahy na menší oběd.

Taudaha Lake
GPS: 27°38’55.809″N, 85°16’54.839″E
pozorované druhy: Mareca strepera (18 ex.), Anas crecca (16 ex.), Psilopogon virens (2 ex.), Halcyon smyrnensis, Psittacula eupatria (8 ex.), Spilopelia chinensis (4 ex.), Streptopelia decaocto (2 ex.), Milvus migrans (20 ex.), Accipiter nisus, Aquila nipalensis (3 ex.), Phalacrocorax carbo (4 ex.), Bubulcus ibis, Corvus splendens (30 ex.), Dicrurus macrocercus (15 ex.), Myophonus caeruleus, Phoenicurus hodgsoni, Acridotheres fuscus (30 ex.), Hirundo rustica (20 ex.), Cecropis daurica (8 ex.), Pycnonotus leucogenys (30 ex.), Pycnonotus cafer (15 ex.), Hypsipetes leucocephalus, Orthotomus sutorius, Passer montanus (15 ex.), Motacilla alba (2 ex.), Motacilla maderaspatensis (2 ex.), Motacilla cinerea

Po chvíli čekání před hospodou se trefuji do toho správného zpátečního busu. Tak tohle už byla opravdu poslední výprava za ptáky. Jestli jsem dobře počítal, tak mi do 190 druhů zbývá jeden. Dvoustovka zůstane nepokořena. Hodiny se pak procházím Thamelem a čekám, jestli mě něco nezaujme tak, abych si to koupil. Asi nejsem nákupní typ. Mnohem větší radost mi dělá papec u paňmámy Tibeťanky a pak Nepal Ice na pokoji. Popíjím a zkouším balit. Docela to jde. Jen ta představa skoro denního cestování s osmnáctihodinovým čekáním v Dubaji je odporná.

---

16. listopadu 2019

Tak jo, poslední den. To, co se po celou dobu zdálo být tak strašně daleko, je náhle tady. Na snídani jdu k Tibeťance kousek od jaka. Hustá thukpa chutná tradičně skvěle. Jen škoda, že mě paňmáma při vaření zase odhadla jako většinu turistů, tedy jako odpůrce čili. No čo už?

Zbývá mi pořád ještě pár stovek rupií, a protože mi je zpět za tvrdší měnu už nikdo nevymění, budu je muset utratit. Procházím se ranními ulicemi za hranicemi Thamelu. Teď po ránu jsou živé především místními, kteří vyrazili pro maso a zeleninu. Některá náměstíčka jsou plná pestrobarevných hromad ovoce a zeleniny. Malé krámky v temných uličkách nabízejí drůbež, vepřové a skopové. Jediné, co si z ranní výpravy přináším, je pět kousku samosy, abych měl sváču na nadcházející přesuny. Definitivně opouštím svoji postel, kterou hned zabírá holka, která spala nade mnou, bágl nechávám na recepci a znovu mířím do ulic.

Je něco před polednem. U kluků v postranní uličce, kde už jsem jedl několikrát, si dávám nudle a pak trávím dlouhé chvíle v knihkupectví spojeném s antikvariátem. Kupuji si na památku Salingerovo Kdo chytá v žitě a pak knížečku, v níž jsou vlevo klasické pasáže ze Shakespearova Romea a Julie a vpravo jsou převedeny do moderního srozumitelného jazyka. Nakonec pořizuji ještě nějaké to triko. Hemžení turistů narůstá a mě už začíná unavovat věčné odmítání prodavačů tahajících mě do svých krámků. Nedaleko jaka je stupňovitá jáma, na jejímž dně místní ženské perou prádlo a myjí si vlasy. Je to taková zastrčená ulice, kde si můžu sednout na schody u jednoho domu a v klidu si zapnout čtečku. Místní puberťáci chodí nahoře k zábradlí šmírovat ženské. Jinak je tu klid.

Něco před čtvrtou se vracím k jakovi. Recepční mi přináší čaj a já ho žádám, jestli by mi nepřivolal taxi na letiště. Pak už sedím na zadním sedadle malého Suzuki a naposled projíždím zaprášenými ulicemi města. Řidič si sám pro sebe něco povídá a krizové situace na silnici, při kterých by našinec sprostě zanadával, řeší se smíchem. Tento povahový rys Nepálců se mi líbí. Vždyť o nic nejde, ne?

Na letišti jsem za chvíli. Je tři hodiny před odletem, ale před přepážkami flydubai se táhne nekonečná, a hlavně nehybná fronta. Trvá dlouho, než se propracovávám k holce v uniformě, která mi dává palubenky. Bágl mi zatím letištní zřízenec odtahuje kdoví kam. Doufám, že se s ním v Praze zítra v noci potkám.

Let do Dubaje probíhá hladce. Z jednoho terminálu na druhý nás veze bus oklikami snad třičtvrtě hodiny. Jako by zabloudil. Teď ještě přečkat nějak těch 18 hodin. Do města se mi nechce. Představa vyřizování víza, směny peněz, a hlavně větší koncentrace lidí, mě po několika dnech v Káthmandú odrazuje. Budu si číst a podřimovat.

---

17. listopadu 2019

Na to, aby informační cedule zobrazovaly let do Prahy, je ještě hodně brzy, ale ještě kolem jedenácté místního času, kdy vystupuji z busu na odletový terminál, mě paní v uniformě a s vševědoucím tabletem v ruce nasměrovává do druhého patra budovy, odkud je přístup k celé řadě gejtů, kde je spousta obchůdků s občerstvením a kde také v postranní hale nalézám relativně pohodlnou sedačku se zvednutou podpěrou pro nohy. Hned ji zabydluji. V sousedství pospávají asi dvě desítky lidí a já se stávám jednou z nich. Díky klimatizaci je tu na rozdíl od venkovních prostor dost chladno, oblékám košili a mikinu, které jsem si vzal do příručního zavazadla, kapuci natahuji přes oči a propadám se do přerušovaného, občas polobdělého, ale hlavně čas požírajícího spánku.

V tomto stavu setrvávám dost dlouho. Pak otevírám balíček se samosami a s typickou chutí v ústech se vracím na ulice v Káthmandú. Občas zajdu k ceduli na kontrolu, ale let do Prahy je stále v nedohlednu. Čtu si, pospávám, chodím na procházky na toalety a k pítkům pro vodu. Tři týdny jsem všechnu vodu filtroval, teď už nemusím. Toalety jsou udržovány v dokonalé čistotě. Stále tu někdo něco utírá či zametá. Občas halu s ležícími a sedícími zaplaví zpěvný hlas muezzina. Něco po desáté se konečně na tabuli objevuje Praha, ale konkrétní gejt se u ní zobrazuje až po v půl druhé po poledni. Ok, po nějakých dvanácti hodinách opouštím svůj trůn, přesouvám se k odletovému gejtu a obsazuji další stejné sedátko ještě teplé od cizího zadku. Díky mobilu si kupuji jízdenku na bus z Prahy, pojídám svoje samosy, sleduji cvrkot, čtu si a vnímám houstnoucí koncentraci lidí mluvících česky. Jsem tu správně. Další kontrola tabule odhaluje změnu gejtu, znovu se přesouvám a pak už se dočkávám nalodění do pupku okřídlené potvory.

Pět nebo šest hodin, jeden pidioběd či večeře a před devátou večer místního času dosedáme na ranvej letiště v Praze. Zdá se, že cesta poznenáhlu končí. Bágl v černém obalu přijíždí na pásu jako jedno z posledních zavazadel. Ale je tu, sláva!

Florenc, hodinka čekání, první normální bageta s minerálkou a pak už sedím v setmělém autobuse, který by měl být někdy před šestou ráno v Budapešti. Únava, občas mě budí padající hlava. Všímám si, že se motáme po okreskách, ale jsme už před Velkým Meziříčím. Odkudsi dokonce couváme. V Brně před Grandem jsme s dvacetiminutovým zpožděním před druhou ráno. Nechce se mi čekat. Beru tágo do Žabin a něco po druhé odemykám Lolka stojícího na parkovišti u ÚHÚLu. Svlékám se, lezu pod spacák a už nedokážu zabrat. Časový posun je téměř pětihodinový. Touto dobou už jsem byl v předchozích dnech na nohou. Koukám do tmy a v hlavě mi běží poslední hodiny a dny.

Ještě stále jsem na cestě. Ale byla to cesta, jakou jsem si vykouzlil v představách? Zjistil jsem, že se na sebe stále můžu spolehnout. To bylo to první, co jsem kdysi pochopil. Na tomhle se nic nezměnilo. Každý je tu sám za sebe a za vše zodpovídá jedině sobě. Přišel jsem na to, že jsem podezíravější, nebo snad opatrnější vůči ostatním lidem a motivům jejich jednání. To asi přichází s věkem. A zjistil jsem, že mi samota vůbec nevadí. Dokonce ji vyhledávám, dávám jí přednost před shonem a hlukem zbytečných slov. Dřív mi nevadila představa měsíců na cestě, ale dnes mám rodinu, která mi už po pár dnech chybí. Svět se změnil, ale změnil jsem se i já, a na cestu, kterou jsem znával a jejíž střípky mi zůstaly ve vzpomínkách, už se asi nedokážu vrátit. Osamělá padesátka v Nepálu mi to prozradila. Výlet tak svůj účel splnil. Dozvěděl jsem se, co jsem měl.

Párkrát přece jen krátce zdřímnu. Ještě za tmy se nedaleko ozývá zpěv jazzmanky červenky. Tohle mi chybělo. Teď ještě nějak vydržet první pracovní den a odpoledne jedu domů, za Pepkem, za klukama. Cesta, jejíž ozvěnu jsem následoval, ani nezačala, ale výlet to byl pěkný. Pro příště se spokojím s těmi desetidenními i kratšími výpravami za ptáky, které budu zase podnikat s kamarády. Díky za ně, Pepi.

předchozí část