Do Pístovic, kde tradičně trávíme Velikonoce, jsme přijeli něco před obědem. Pak jsem vyrazil na vrbové proutky, abych z nich klukům upletl pomlázky. Tím jsem splnil ty hlavní otcovské povinnosti a odpoledne se můžu podívat po okolí. Přemýšlím o nočním chytání na Zouvalce, ale vítr má být čerstvý a popravdě se mi po včerejším celodenním cyklobirdingu moc nechce. Přesto se k Zouvalce, kde obvykle chytám až koncem léta, vyjíždím podívat.
Panuje slunečné počasí a na suchem rozpukaných polích se zelená prozatím nizoučké obilí. Fouká trochu víc, než by se mi líbilo. Pás keřů uprostřed lánů, u kterého každoročně trávím od konce léta do příchodu podzimu při odchytech přibližně 15 nocí, se pozvolna barví drobnými lístky do zelena. Na blízkém elektrickém vedení posedávají hřivnáči, jejichž početnější skupina sedí s několika hrdličkami zahradními v poli. Poslouchám kukačku a švitoření hejnka vrabců polních. Víc ptáků tu prozatím není. Snad jen osamělý strnad obecný. Oproti podzimnímu cvrkotu, kdy jsou keře plné bobulí, na nichž se před tahem ptáci vykrmují, je tu mrtvo. Nedaleko krouží káně a od asfaltky se ozývá pokřik poštolky.
Po uzoučké asfaltce projíždím kolem lesíka, za nímž je lebedou zarostlý svah. Jmenuje se to tu Na Kalváriích a pode mnou jsou vidět Prusy-Boškůvky. Svah je vystaven proudění JV větru a právě tu krouží asi desítka kání lesních. Přilétají z okolí a nechávají se v termickém proudění vyvézt jako výtahem do výšky.
Jedu pak k Pruskému rybníku a sedám si na břeh v jeho severním cípu. Je tu klid. Na hladině tokají roháči, loví poláci velcí a chocholačky, oblohou přeletí pochop a z pole se ozve čejka. Těsně nad hladinou udělá s křikem dva okruhy vodouš šedý a k přepadu u hráze jen kousek ode mě usedá pisík. Oblohou plují jednotlivé mráčky a topoly podél břehů šumí ve větru. Dokážu si představit, že bych tu takhle seděl až do večera a pak tu i přespal. Mám rád tahle poklidná místa a stačí mi i těch pár obyčejných druhů, které můžu pozorovat při běžné každodenní rutině. Za čím se honit? Tento způsob tichého kontaktu s přírodou mi dělá dobře a snad by se mohl označit i za jakousi formu meditace. Proto tak rád vyjíždím sám. Jen to chce umět se zastavit.
Vracím se stejnou cestou, jen se ještě zastavuji u hnojiště na kopci tratě Kopaniny s výhledem na Vyškov. Z pole se právě zvedá káně rousná. Odjíždím za rodinkou.
Mezera v pruhu keřů jdoucím mezi poli. Tady koncem léta natahuji jedinou pěvcovku.
Strnad obecný (Emberiza citrinella), jeden z mála zdejších obyvatelů počínajícího jara.
