birdwatcher.cz

Sophie Webb: Proč ráda kreslím ptáky

(překlad z knihy Good Birders Still Don’t Wear White: Passionate Birders Share the Joys of Watching Birds)

Ptáci, umění, cestování a biologie, to vše je pro mě neoddělitelně propojené. Mojí matkou byla umělkyně z Nové Anglie, sochařka Nancy Webb. Právě ji viním ze své potřeby kreslit a tvořit. Je sice pravda, že s přibývajícími léty převládla v jejím díle abstrakce, ale její múzou byla příroda – tvary kostí, polámaní brouci, sušené květy a lusky. V mých prvních vzpomínkách je ona, jak na zahradě vykopává žížaly, nebo prohlíží přílivové naplaveniny na plážích Cape Cod.

Jako dítě jsem byla posedlá zvířaty všeho druhu, psaním příběhů o nich a jejich kreslením, a tak mě v létě rodiče poslali do Audubonova tábora, kde jsem tyto své zájmy mohla rozvíjet. O vánocích a narozeninách jsem pak dostávala knihy typu Zpěvní ptáci našich zahrad či Dravci světa. V knize o dravcích mě fascinovaly fotografie kondorů královských a karančí jižních. Jejich obrázky jsem stále dokola obkreslovala. Často jsme navštěvovali Peabodyho muzeum v Harvardu, abychom si prohlédli vycpané preparáty. Všechno mě to zajímalo, ale zvláště nadšená jsem byla ze samce fregatky vznešené a jeho mohutného, červeného a nafouklého jícnového vaku. Vzpomínám si, že mě později na Galapágách (hloupě) překvapilo, jak měkký, poddajný a balónovitý ve skutečnosti ten vak je. Nebyl tvrdý jako plast, jak jsem si v dětství myslela.

I když jsem kreslení milovala, umělecká škola mi nevyhovovala, a proto jsem po roce přestoupila na studia biologie, která mi přišla vhodnější. Brzy po promoci jsem opustila východní pobřeží s náčrtníkem v ruce, batohem na zádech a s plány praxí do budoucna.

Tak odstartoval rok cestování, praxí a skicářů. Jedné věci, které jsem si záhy povšimla, bylo to, že když jsem kreslila ptáka, tak jsem se na něj dívala úplně jinak, než když jsem se ho snažila jednoduše (nebo složitěji) určit. V mém mozku se nacházel jakýsi přepínač, kdy jsem se během procesu pozorování a kreslení dokázala o opeřenci naučit mnohem více, než když jsem ho jen pozorovala. A to i v případě, že jsem se ho snažila sledovat velmi pečlivě. Terénní náčrty mi pomohly zjistit, jak se pták pohybuje, odhalily mi jeho zvyky, tělesné proporce, a to velmi přirozenou cestou. Nemůžu sice tvrdit, že jakmile nakreslím nějakého opeřence, nikdy už ho nevymažu z paměti, zvláště teď, když jsem starší a paměť už mi tolik neslouží, ale z velké míry je to pravda.

Všechny moje terénní náčrtníky z cest a praxí se staly mými vzpomínkami. Když nahlédnu znovu do všech těch deníků zaplavených během let kresbami a skicami, nejen, že vím, kde jsem každého z těch ptáků viděla a co dělal, ale přesně vím, z jakého důvodu jsem tam byla já, jaké bylo počasí a jakou jsem měla náladu. Jsou v nich obrázky vykreslující první den v Andách ve výšce 5000 m, kdy jsem trpěla soroche, výškovou nemocí a nedokázala jsem se soustředit – moje kresby plameňáků jsou jednoduché a jakoby dětské svými nejistými čárami. V ekvádorské Amazonii jsem večer kreslila společně se ozývající pár lelků očkatých a přitom se oháněla po moskytech, za horkého a vlhkého dne pak hřadujícího potu dlouhoocasého. Jsou tu detailní kresby ptáků, kteří po celé hodiny zůstávali bez pohybu, ale mám zde i nesčetné stránky s náčrtky způsobu letu mořských ptáků, to byla moje posedlost; jsou tu komplikované portréty ptáků na hnízdech z dob, kdy jsem pracovala na Galapágách; legrační kresby tučňáků skotačících s mláďaty, které jsem dělala při pobytu v Antarktidě; studie načrtlé v Australském muzeu, které jsem navštívila po terénních pracech věnovaných lemčíkům; nebo kresby z dob, kdy jsem dva a půl měsíce pobývala na japonské rybářské lodi v Aljašském zálivu. Myslím, že v té době bylo kreslení jedinou věcí, která mi pomohla během té výpravy zachovat si zdravou mysl, protože jsem na lodi byla jedinou anglicky mluvící osobou a jedinou ženou.

Když někdy kreslím v lese a dlouhou dobu jsem téměř bez pohybu, věřím, že se stávám neviditelnou, což mi umožňuje nádherně a dlouho pozorovat některé skrytě žijící ptáky, jako jsou pitule šupinohřbetá nebo mravenčíkovec největší pomalu se pohybující dolů po stezce. Mnohdy, když se soustředím na jeden druh, objeví se i další. Nikdy nezapomenu na jednu příhodu z Chile: upřeně jsem hleděla do bambusové houštiny, kde jsem se snažila najít štidláka černohrdlého, což je poměrně velký druh štidláka. Začala jsem s náčrtem, když mi za zády vyskočil druhý pták, štidlák červenkovitý, a ozval se svým neuvěřitelně hlasitým zajíkavým hlasem. Tak mě to překvapilo, že mi náčrtník vyletěl z rukou, a to samozřejmě vyděsilo prvního štidláka, který opět zmizel v bambusovém houští.

Když jsem bydlela ve West Marin, tak se ve starém dubovém porostu na břehu Tomales Bay vyskytoval pár snadno dohledatelných puštíků západních. Jednoho odpoledne jsem vyrazila se skicářem a tužkou, abych je našla a nakreslila. Mám ráda noční ptáky a snažím se nevynechat jedinou příležitost, kdy mohu v přírodě zachytit sovu nebo lelka. Při mém příchodu puštík líně pootevřel víčka, načepýřil se a zase usnul. Usadila jsem se nedaleko něj a začala kreslit. Náhle sova zpozorněla, proletěla těsně nad mojí hlavou, krátce přistála a o vteřinu později se opět vrátila na své původní místo. V pařátech se jí pohupoval křeček příbytkový!

Zjistila jsem, že umění a kresba mohou na cestách plnit i vzdělávací funkci a snadno překonávají kulturní hranice. Během jednoho pětiměsíčního výletu se Stevem Howellem, se kterým jsme pracovali na Určovací příručce ptáků Mexika a severu Střední Ameriky, jsme dojeli naším malým VW Rabbit až do Hondurasu. Bylo to koncem 80. let a v této části Střední Ameriky byly stále patrné následky vojenského konfliktu. Zdálo se, že v každém honduraském městě jsou vojenské kontroly, což nás šíleně zpomalovalo. Nervovalo nás stále vystupovat z auta, vysvětlovat, proč jsme přijeli a ukazovat mladičkým vojákům – s velkými automatickými puškami ležérně přehozenými přes ramena – naše dalekohledy a určovací klíče, abychom jim doložili, jaký je účel naší cesty. Objevila jsem ale, že jakmile jim ukážu své skicáře, rozzáří se jim na tvářích široké úsměvy a zvolají, „Ah, carpintero“ (strakapoud), „gavilán“ (jestřáb) nebo „garza“ (volavka). Veškeré napětí tak zmizelo a společně jsme obdivovali jejich ptačí druhy a moji schopnost je načrtnout.

Zde jsou některé z mnoha důvodů, proč ráda kreslím ptáky: ozvláštňuje to moje cesty, obohacuje to vědecké projekty, na kterých pracuji, zprostředkovává mi to hodiny bohapustého potěšení z toho, že díky tužce a barvám poznávám ptáky daleko lépe. Měla jsem to štěstí, že se moje kariéra opírá o ptáky, že se v ní snoubí můj zájem o umění i o svět přírody.

TIPY

Jde o moje vlastní rady; třeba budou prospěšné i vám.

  • I když to může být v terénu nepohodlné, často používám skicář formátu A4 a obyčejné tužky.
  • Nejprve opeřence pozoruji tak dlouho, dokud ho mám na očích.
  • Pak udělám hrubý náčrtek nebo několik skic celého ptáka, abych zachytila jeho pohyb a tělesné proporce (proto větší formát skicáře).
  • Zpřesním kresbu, často až poté, co se mi opeřenec znovu ukáže.
  • Nakonec přidám barvy. Používám malou sadu vodovek, ale stejně praktické jsou v terénu i barevné pastelky.

SOPHIE WEBB procestovala svět od Antarktidy po Arktidu, aby mohla malovat a studovat ptáky. Je spoluautorem ilustrované Určovací příručky ptáků Mexika a severu Střední Ameriky a Terénní určovací příručky mořských savců pobřeží Tichého oceánu. Je autorem i ilustrátorem tří knih pro děti zachycujících výzkumné projekty, na kterých pracovala. Je ředitelkou Oikonos Ecosystem Knowledge a vědeckým pracovníkem v Point Blue.

Sophie Webb, foto: http://www.sophiewebb.com/

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *