(překlad z knihy Tales of a Low-Rent Birder)
Jmenuje se Robert Taylor a oblohu pozoruje dalekohledem s popiskou „Morristownská střední škola“. Znovu se pustil do prohlídky okolí, nízko nad zemí a zleva (přesně jak doporučuje středoškolský manuál pro pozorování dravců), od brankových tyčí, nad vršky nekrytých tribun, nad lavicí pro novináře a bufetem a nakonec nad vrškem mohutného, plně olistěného javoru, který střeží město. Nic. Zarputile to zkusil znovu. Nic.
Uvědomil si melodii Pat Benatar, která mu zněla v hlavě a jisté oprávněné obavy z nadcházejícího testu zaměřeného na nudnou (a zatím nepřečtenou) knihu s názvem Pýcha a předsudek a díky této vtíravé myšlence ho napadlo, jestli nedělá něco špatně.
Minulé jaro, když přijela slečna Kellerová z Cape May Bird Observatory (ať je to cokoliv), se zdálo být vše tak snadné. Ukazovala jim obrázky dravců, a bylo jich mnoho a dost se od sebe lišily. Byla na nich káně rudoocasá plachtící vysoko ve vzduchu a sokolovití, jako je třeba sokol stěhovavý, a dokonce orli. A všichni ti ptáci táhnou přímo nad školou. Paní Nadolny to také říkala. A v manuálu je to také (proto to musí být pravda).
Zkusil to znovu – brankové tyče, tribuny, novinářská lavice, bufet… a k smrti ho vyděsil pták, který proletěl zorným polem jeho dalekohledu. Horečnatě otočil dalekohled zpět a zběsile začal prohlížet oblohu (aby našel opeřence, který byl ve skutečnosti jen 20 metrů od něj) a díky štěstí, spíše než dovednosti, ho nalezl. Odzoomoval, opět toho ptáka ztratil, protože se mu svět mimo změněné ohnisko rozmazal, otočil zoomem zpět, znovu ho zaostřil a začal hledat jeho „určovací znaky“.
Nebyla to káně rudoocasá (což bylo zřejmé) a nebylo to dost velké na orla. (Dobře, třeba menší orel.) Mělo to modravý hřbet a špičatá křídla (špičatá křídla???)… ŠPIČATÁ KŘÍDLA! Byl to nějaký sokol, jeden z těch rychlých dravců, a mohl by to být i sokol stěhovavý nebo dokonce dřemlík tundrový. (Tím by ostatní dostal, kdyby viděl vzácného sokola stěhovavého.) Ale pták už zmizel a on si ani nevšiml kresby jeho tváře. (Je to jak se říká: při pohledu do jeho tváře…) Zaregistroval, že pták vyklesal někde na konci sledované oblasti, přistál uprostřed hejna holubů a začal se krmit.
Hmmmmmmm.
Na tom dalekohledu něco je, pomyslel si. Zahleděl se na ten neznámý přístroj a první, čeho si všiml, byl výrazný vrub, který byl zvýrazněn nepříliš velkou černou ryskou (přesto byla dost nápadná). Několikrát pohnul páčkou zoomu tam a zpět, pootočil pravým okulárem na jednu stranu a pak na druhou, zvedl dalekohled a podržel si ho kousek od očí (tak, jak jim to předváděla Debbie a slečna Kellerová). Takhle se kontrolovala výstupní pupila. Legrační, nezdálo se, že by na tuto stranu procházelo dalekohledem nějak moc světla.
Přiložil dalekohled k očím a zaostřil na lavici pro novináře, na prodejní automat od koly a nakonec na roztleskávačku, která sebou kroutila v neuvěřitelných pózách na padesátiyardové lajně. Chvíli si ji dalekohledem prohlížel. Z vědeckých účelů.
Jeho obhlídku terénu přerušil hlas. „Birdwatcher! Hele, podívej se na toho birdwatchera.“ Blížili se k němu dva příslušníci fotbalového týmu, kteří si dávali zahřívací kolečko, a jak si Robert povšiml, jeden z nich zvedl ruku k očím a směšnou pantomimou předstíral, že se divoce rozhlíží kolem. On a jeho kamarád se hlučně zasmáli tomu báječnému vtipu. Roztleskávačky se dívaly také (včetně Nancy, která seděla o dvě lavice dál a o řadu nad ním).
Podle všech společenských pravidel by v této situaci měl Robert být zticha. Nakonec byl teprve ve druháku a oni byli už mazáci. V něm ale klíčilo přesvědčení, že dělá něco výjimečného. Středoškolský projekt sledování dravců nebyl jen nějaká knížka nebo hra. Bylo to skutečné, byla to věda. Navíc tomu přihlížela Nancy.
„Není to birdwatching,“ řekl. „Je to pozorování dravců. To není stejný“; teď už to věděl.
Ti mladí gladiátoři ale neodpověděli; možná ho ani neslyšeli. Uvědomili si, že se blíží k roztleskávačkám a pustili se do prudkého sprintu.
Ozvalo se zvonění, které upozorňovalo na konec přestávky. Měl deset minut na to, aby se vrátil do třídy. Vysvobození se blížilo.
Robert to zkusil ještě jednou. Brankové tyče, tribuny, lavice novinářů, bufet… a znovu. Začala ho bolet hlava.
Zaslechl pravidelné kroky někoho, kdo šplhal na tribuny právě, když zazněl zvonek pět minut do konce přestávky. Byla to Susan. Byla v redakční radě literárního časopisu a chtěla se stát básnířkou. Prohlásila, že se připojila k pozorování dravců, aby si „rozšířila svoje vnímání“.
„Viděl jsi něco?“, zeptala se s nadějí v hlase. „Nějaký dravce?“ dodala rychle. (Susan byla ráda přesná.)
„Nó, asi jsem viděl sokola stěhovavého,“ odpověděl Robert (aniž by si příliš vymýšlel). „Ale mohlo to být i něco jinýho. Bylo to dost daleko,“ dodal (teď už zalhal trochu více).
Rychle se sklonil nad dalekohledem a nad „setem určeným k pozorování dravců“ (podložka, teploměr, formulář k zaznamenání každodenních pozorování, schematická tabule s určovacími znaky dravců, příručka k pozorování dravců, směs plastových obalů a několik dost starých zápisů průletů dravců, to vše ležící na dně plátěné tašky). Susan si vzala dalekohled, na každém okuláru nastavila přesně +1½ a pokračovala v pozorování… brankové tyče, tribuny, lavice novinářů…
Před tím, než se zaměřila na páčku zoomu, už Robert mířil k hlavní budově. Dlouhými, hladkými kroky muže narozeného v roce 88, kterých si trenér minulé jaro nevšiml, přeběhl škvárovou běžeckou dráhu. Přeběhl fotbalové pole, zpomalil a krokem dorazil k parkovišti s černým povrchem, nad kterým se v odpoledním slunci horkem tetelil vzduch.
„Co dělám špatně?“ Po dravcích se díval už pátý den a kromě několika ptáků, které zahlédl první den, kdy s nimi byla venku slečna Kellerová, nikdo nezaznamenal ani jednoho dravce. Na září bylo dost horko. Možná to s tím nějak souvisí. Z příručky věděl, že nejvíc dravců létá, když je chladno. Nebo možná letí tak vysoko, že ani nejsou vidět nebo vůbec nepřeletují přes Morristown. Nebo možná, pomyslel si, když nakonec došel k té nepříjemné možnosti, možná, že od těch dob, co ho bolí hlava, dělá něco špatně.
Nevšiml si podsadité malé káně přilétající nízko nad bufetem, která chytila termiku nad rozpálenou vozovkou krytou makadamem. Ve skutečnosti ji nezaznamenal, dokud se k ní nepřidaly další dvě káně. A teprve, když se k nim přidala čtvrtá se dvěma tmavými pruhy na ocase, si uvědomil, co se to děje.
Tohle jsou dravci, řekla jeho mysl, když před tím zahnala všechny pochybnosti. Tohle jsou dravci. Jako ti na obrázcích – širokopruzí nebo tak nějak. Přesně ti, co letí až někam do Jižní Ameriky. Káně širokřídlé!
Odtrhl oči od oblohy a zakřičel směrem k Susan. Zamával oběma rukama a znovu zakřičel, ale nestačilo to. Byl příliš daleko. Zdálo se, že Susan má nějaké potíže s dalekohledem, ani na něj nepohlédla.
Robert to vzdal a zadíval se k obloze. Nevšímal si určovacích znaků, pelichání křídel nebo velikosti. Nevšiml si ani, jestli jsou to dospělí ptáci nebo immaturní jedinci. Jen na ně hleděl, hypnotizován tím, jak rychle krouží uvnitř té neviditelné koule stoupajícího vzduchu, až z nich byly jen jiskřičky slunečního světla proti obloze. Díval se na to, jak odpluli, jak se ta skupinka ptáků zmenšovala a zmenšovala, až zmizela, a jak se obloha ani poté, co se poslední pták ztratil z dohledu, nezdála být prázdná. Ve skutečnosti byla obloha bohatší než kdy před tím.
Ozvalo se zvonění a on sprintoval zbývajících čtyřicet metrů ke dveřím. Teprve na schodech si na něco vzpomněl. Otočil se zpět k fotbalovému hřišti. Roztleskávačky měly přestávku a on si byl docela jistý tím, že jedna z nich se dívá jeho směrem.
Její jméno je Ann Van Sweringen a na oblohu se dívá skrz deset centimetrů slunečního světla, které má pozorovací okénko na východní straně kroužkovací stanice. Kdybyste byli dostatečně blízko, abyste ji viděli zřetelně, zaznamenali byste mladou tvář, dívčí tvář úhledně rámovanou krátce střiženými hnědými vlasy. Její oči jsou hluboké, tmavohnědé – inteligentní a bystré. I kdybyste přehlédli sílu jejích očí, jistě ji nepřehlédnete vepsanou v její tváři. Ann je zkušenou bioložkou a kroužkovatelkou dravců, je členem velmi malé a velmi vybrané skupiny. Navíc kroužkuje sokoly stěhovavé, což představuje mezi kroužkovateli dravců elitní kastu.
Abyste tohle všechno viděli, museli byste být hodně blízko a museli byste být přímo ve stanici samotné, abyste spatřili mistrovství, se kterým pracuje – jistotu, se kterou dokáží její ruce najít to správné ovládací lanko (přičemž její oči mohou stále sledovat oblohu). Způsob, při kterém skrývá svoji tvář v bezpečné vzdálenosti od pozorovacího okénka (aby nebyla nasvícena sluncem) nebo způsob, jakým je pozorovací kryt uspořádán, kdy každý kus vybavení má svoje přesné místo, kdyby ho bylo zapotřebí.
Ovládací lanka se rozbíhají z krytu jako telegrafní dráty z velitelského postu na válečném poli. Každé směřuje ke zkracovacímu sloupku, pak dolů k otočnému očku pevně připojenému k ochranné kožené kazajce. V kazajkách vězí Annini spoluhráči, mistři svého řemesla – mistři lákání ptáků.
Úplně vepředu, neohroženě drzý, je Goliáš – který je považovaný za nejlépe se natřásajícího holuba v Cape May. Úkolem Goliáše je upoutat pozornost prolétajících sokolů stěhovavých. Vpravo od něj, dole v příkopu, je Spike, šedivý, mohutný špaček (který se ještě nesetkal s krahujcem americkým, kterému by to nemohl nandat). Spike láká mladé nebo bázlivé (nebo samce) sokolů, ty, které jeden pohled na Goliáše přiměje k úprku. Vlevo, ve slunečních paprscích před svým ochranným přístřeškem, je Molly, svůdná samice vrabce domácího, slibující pozemské potěšení za rozumný peníz.
Kolem stanice, strategicky rozmístěných takovým způsobem, že jen zkušený kroužkovatel dokáže ocenit tuto dokonalost, je několik sítí. Většina kroužkovacích stanic se skrývá mezi sítěmi – nárazovými, přízemními uvolňovacími, zvedacími – proto terén před typickou kroužkovací stanicí připomíná lanoví plachetnice v době údržby. Annina stanice se ale liší.
Sokoli jsou ptáci otevřených prostor, kteří mají obrovský odpor k přeplněným místům. Typická kroužkovací stanice by sokola odradila, ale ta Annina je zkonstruována prostorně a účelně. Sítí tu není moc a jsou umístěny přesně v místech, kudy sokoli prolétají. Pravděpodobnost jejich odchytu závisí na počtu sítí (N) a na počtu průletů (P) dělených rozdílem mezi nezkušeností ptáka (I) a zkušeností kroužkovatele (E). Podle této rovnice by měla být Annina stanice držitelem Nobelovy ceny, ale je tu ještě jeden klíčový faktor, se kterým je nutno počítat. Může být i nemusí tím určujícím, ale jistě je tím nejprchavějším – „štěstí“. Dosud hrál tento prvek proti Ann a jejím spoluhráčům.
Tři sokoli napadli její stanici a tři ptáci unikli chycení, dva z nich po dlouhých soubojích, při nichž bolely paže, svírala se hrdla a bila srdce. Po čtyřech dnech na stanici nesla bužírka s Anninými zamykatelnými kroužky č. 7 stále svých padesát kousků.
Ann sice nezapomněla na ptáky, kteří jí unikli, ale už se jimi nezabývala. Po posledním frustrujícím zápase ustoupila o krok a kritickým pohledem si změřila svoji stanici. Odstranila jednu uvolňovací síť za Spikem (rozhodla se, že překáží), přesunula jednu nárazovou síť o půl metru blíže, jemně seřídila spouštěč hlavní zvedací sítě a trochu lépe zamaskovala kryt. Byl začátek sezóny a tedy i čas k úpravám. Později už by na to čas nebyl.
Ann sáhla po dalekohledu a důkladně se pustila do prohlížení oblohy. Nic. Pozorně prohlížela každého ze svých vábících ptáků a hledala na nich známky únavy. Vypadali dobře. Uchopila hlavní lanko a rázně za něj trhla, čímž spustila Goliáše. Rozhořčeně začal na zemi plácat křídly a pak spustil vlastní sólovku (aby utvrdil přihlížející, že on svoji roli zná). Ann se s uspokojením usmála a znovu zamířila pohledem k obloze nad Cape May. Její mysl se mimoděk zatoulala k sobě samé, uvolnila myšlenky a vzpomínky, které jsou stále přítomnými společníky biologů trávících dlouhou dobu o samotě v terénu.
„Pozorovatelna na východě.“
Část Anniny mysli se vrátila do přítomnosti, když sahala po vysílačce. „Příjem, pozorovatelno,“ zareagovala předpisovým způsobem.
„Ann, severně od nás byl dravec. Nevidělas ho taky?“
Bez ptaní věděla, že „dravcem“ je míněn sokol, ale protože formulace zněla nejednoznačně, znamenalo to, že si buď Harry není jistý určením, nebo jí ohleduplně naznačuje, že jí něco uniklo.
„Ne Harry, nic nezvyklého jsem neviděla (Sokola jsem neviděla). Ale celé ráno se tam nad loukou pohyboval pochop (Mohl sis splést pochopa se sokolem?).
„Hmm, dobrá, mohl to být jen pochop,“ odpověděl Harry. „Poletovalo to nahoru a dolů a bylo to hodně daleko. Mohl to být jen pochop, ale mohlo to být i něco jiného,“ dodal ještě, aniž by chtěl vyslovit, o jaký druh se mohlo jednat.
„Dobře, fajn. Díky za upozornění,“ odvětila Ann. „Budu ve střehu,“ dodala (aniž by také chtěla vyslovit jméno druhu, protože někdy, když si něco zoufale přejete a pronesete to nahlas, pak se to nestane).
„Východ rozumí.“
„Pozorovatelna končí.“
Ann odložila vysílačku a znovu obrátila svoji pozornost k pozorovacímu okénku. Ve vzdálenosti necelých padesáti metrů se šedesát centimetrů nad zemí pohyboval sokol. Přibližoval se.
Molly se ozvala varovným hlasem a skryla se pod přístřeškem. Spike se přikrčil a jak nejlépe to dovedl, vytvořil napodobeninu špinavého míčku. Ann chytila hlavní ovládací lanko, čímž přinutila Goliáše v širokém oblouku vzlétnout a znovu usednout. Sokol se rychle přibližoval a v poslední vteřině se zvedl, aby uchopil vzlétající kořist. Goliáš jen sehnul hlavu. Dobře tuto hru znal.
Sokol přeletěl Goliáše a jen taktak minul vršek nárazové sítě. Překvapen Goliášovým porušením dobrých mravů se při obratu – širokém, rozmáchlém obratu tundrového sokola – dostal dál než obvykle.
Ann znovu uchopila ovládací lanko, popustila ho a dala Goliášovi více prostoru. Sokol se opět blížil, zaútočil a minul (téměř pročísl jinou síť), obrátil se, zaútočil a minul – znovu a znovu.
Byla to mladá samice a nyní si dala na čas, než znovu přilétla. Věděla, kde se nacházejí sítě, a i když neznala jejich účel, vnímala je jako překážky, kterým je nutno se vyhnout. Nelíbilo se jí, jak jí překážely v útocích a nelíbilo se jí, jak se choval ten podivný pták (vlastně se jí v této situaci nelíbilo daleko více věcí). Když se blížila tentokrát, její let pozbyl na naléhavosti. Šlo o opatrnost hraničící s nezájmem.
Ann spíše cítila, než viděla tu změnu, a v její mysli se začínal rodit plán. Byl netradiční, a kdyby měla jen trochu více času, zavrhla by ho jako neproveditelný.
Pustila ze zřetele Goliáše, hluboce se nadechla a dvěma rychlými trhnutími lankem povolala do arény Spikea. Sokol udělal otočku a prudce se pustil za novým cílem. Těsně před tím, než ho napadl, Ann zakřičela dostatečně hlasitě, aby ji sokol zaslechl.
„HEJ!“
Polekaný sokol se ostrou otočkou snažil dostat pryč od krytu, obrátil se, namísto aby vzlétl výš, a byl v síti.
Jeho jméno je Frank Schleicher a právě skrz hledáček fotoaparátu Canon F1 sleduje oblohu, část řeky, vrchol hřebene a malý, nevýrazný, ale dosti zajímavý bod. Ten bod je už dobře tři minuty nad hřebenem, ale není pochyb o tom, že je to orel.
Než Frank prvně zachytil toho ptáka, bylo pravděpodobnější, že ho spíše přehlédne, než špatně určí. Jen ten, kdo už se nad hřeben díval stotisíckrát, si takového bodu mohl všimnout, jen ten, kdo zná každý ohyb a zářez hřebene, každou jeho průrvu a skalní výchoz.
Jak je ale možné určit tuhle tmavou tečku na ledově bílé obloze z takové vzdálenosti, se vysvětluje ještě obtížněji. Snad to nějak souvisí s tmavostí objektu, že je tak tmavý, že ho z této vzdálenosti jasné sluneční světlo nemůže skrýt. Možná je to jeho chováním, způsobem, jakým vyrovnaně klesá podél hřebene, jak se drží jeho obrysů stejně jako vlak svých kolejí (tímto způsobem se orel podepisuje).
Faktem ale zůstává, že Frank z něj udělal orla už na tuto vzdálenost. Nesčetné indície a náznaky vysílané opeřencem prošly sítí úvah pozorovatele dravců. Částečky nabité informacemi se bleskurychle propojily se zrcadlenými obrazy jeho pozorovatelských zkušeností. Všechny shromážděné informace se poskládaly v realitu – orel skalní.
Objektiv se čtyřsetmilimetrovým ohniskem se mírně chvěl s údery Frankova srdce (s údery, které nemohly být přičítány stoupání na kopec). Frank tu byl už dost dlouho, aby nabral dech, dost dlouho na to, aby pocítil chlad kanadského povětří, které hledalo nejslabší místa jeho vlněného oblečení. Ve skutečnosti tu byl už tak dlouho, že uvažoval o rychlém běhu, aby se zahřál.
Na vrchol kopce vylezl něco před devátou dopoledne a s pýchou si uvědomil, že i v pětašedesáti dokáže vyšplhat na hřeben za necelou půlhodinku. Celou cestu nahoru byl nesvůj – necítil vítr. Ale to se dalo čekat, připomínal si neustále. Máme druhý den po přechodu fronty. Vítr je slabší, a dokud nebudu úplně nahoře, neucítím ho.
Jak se blížil k hřebeni, dlouho poté, co přivykl bolesti v lýtkách, která postupně přecházela v křeče, zaslechl uklidňující chřestění větví vystavených větru. Hřeben ustoupil a odhalil široké údolí ubíhající k severu, kde ho uzavíraly svahy Poconos. Na jihu se otevírala zemědělská oblast severozápadního New Jersey. Na severu a na východě se vlnily obrysy pohoří Kittatinny.
Při odpočinku si Frank vzpomněl na včerejší let. Během minulých dvou týdnů přešla první skutečně chladná fronta dokonale načasovaná tak, aby chytla vrcholný tah kání rudoocasých. Ptáci na ni zareagovaly dokonale – ukázalo se několik set kání rudoocasých, četné káně páskované, pozdní orlovec, časná káně rousná a jestřáb (ten nenápadný převít jestřáb!), který kolem proletěl po vražedném útoku na balabán sovy přesně v tom okamžiku, kdy Frank měnil film.
Frank nafotil dvě cívky filmu a byl si docela jistý, že jeden nebo dva snímky by mohly být povedené. Mnozí fotografové by vraždili pro fotky, které Frank zahazoval, ale on byl zkrátka perfekcionista – umělec – bral jen ty nejlepší a ty pak zdarma pouštěl do oběhu. Teď už byl v důchodu. Peníze ho přestaly trápit. Fotografování dravců bylo tím, co mu přinášelo potěšení a míchání fotografování s penězi by ten pocit jen kazilo. A tak poskytoval své snímky oblíbeným organizacím – a těch bylo hodně.
Ani ne za pět minut byl na svém místě, kousek pod hřebenem mimo cestu. Během dalších desíti minut byl na svém místě i jeho věrný, bitvami zjizvený balabán sovy, kamera měla založený film, její nastavení bylo zkontrolováno a termoska byla nachystána v dosahu.
Ptáci právě začali vzlétat ze stromů dole v údolí. Chvíli jim bude trvat, než vystoupají k hřebeni. Frank sledoval dalekohledem dvě káně rudoocasé s doširoka rozevřenými křídly, které pomalu nabíraly výšku směrem k severovýchodu. Držely se svých úzkých sloupů stoupajícího vzduchu, první termiky toho rána. První pták a pak i druhý dosáhli hřebene a dál zůstávali ve stoupavém proudu vzduchu, který šetřil jejich energii. Přesně v té chvíli zahlédl neuvěřitelně vzdáleného, stoupajícího tmavého ptáka bez zřetelných znaků, který byl na hranici rozeznatelnosti. Káně rudoocasé byly rázem zapomenuty…
Obraz v hledáčku se trochu chvěl, ale s foťákem uchyceným k ramenní opěrce a s rychlostí závěrky 1/500 sekundy by to mělo být v pořádku. V duchu si znovu proběhl nastavení (snažil si vzpomenout, jestli vrátil kompenzaci expozice zpět na nulu poté, co fotil okolní scenérie cestou nahoru) a snažil se nemyslet na všechny ty drobnosti, které mohou být špatně.
Musel trávit noc na hřebeni, napadlo jej. Nemyslím si, že by se dostal z údolí nahoru k hřebeni takhle brzy. Ale člověk nikdy neví. Ne, u orlů člověk niky neví.
Tak blízko, až ho to vyděsilo, zaslechl zvuk podobný prudkému dechu a věděl, že se jedna z kání rudoocasých zastavila nad balabánem sovy. Frank neotočil hlavu. Ani se nepohnul, protože bylo jisté, že pokud orel zaregistroval třepetající se káni, pak se jeho neuvěřitelné oči, které vzdálenost nijak neomezuje, upřely i na něj.
Přilétne se podívat na sovu?, chtěl vědět. Téměř nikdy se to nestalo.
Jako v odpověď sklouzl pták proti tmavému pozadí stromů blíže k hřebeni. Pro toho, kdo nevěděl kam se dívat, byl v tom okamžiku neviditelný. Díky teleobjektivu byl ale dostatečně blízko, aby bylo vidět malé bílé skvrny prosvítající přes vrchní stranu křídel a výrazný bílý ocas lemovaný širokým tmavým pruhem.
Mladý pták, konstatovala část jeho mysli s uspokojením. Nezkušený, dodala jiná část. Pták se spustil níž pod vrcholky stromů, které maskovaly jeho let.
Přilétá, pronesla jeho mysl, která konečně akceptovala tento fakt.
„Dobrý Bože, on přilétá,“ pronesl Frank tiše sám pro sebe a mírně se přesunul do pozice, která ulehčila rostoucímu napětí v jeho pažích. Tehdy zaslechl zvuk, který sevřel jeho žaludek pocitem nevolnosti – zvuk někoho, kdo usilovně šlapal po stezce.
Baťůžkář, pomyslel si a v duchu si za sebou představil postavu, která je ověšená vším tím psychotropním a benzínem poháněným vybavením, které činí svého nositele stejně nenápadným jako výstřel z děla. To by ale znamenalo pohyb, který by zabil úplně všechno – dusavé, dlouhé kroky, do široka rozhazované ruky, bágl poskakující ze strany na stranu jako zadek muly. Ten orel, ať je sebenezkušenější, uvidí pohybující se postavu hned, jak vyletí nad stromy a tím to skončí.
Frank se zhluboka nadechl a pronesl tak hlasitě, aby to bylo slyšet přes dupot podrážek, „poslyšte, ať už jste kdokoli, nehýbejte se prosím.“ Dusot ustal. „Letí sem orel, tak prosím minutku počkejte,“ dodal.
Ten člověk, ať už to byl kdokoli, neodpověděl – ale přestal se pohybovat.
Nic se nedělo následujících deset, dvacet, třicet vteřin. Ve Frankově mysli začala hlodat pochybnost. Věděl, že ten baťůžkář musí už ztrácet trpělivost a možná mu ani nevěří. Kdo by taky uvěřil někomu, kdo prohlašuje, že sem letí orel?
Už se chystal pronést další ujištění, když se pták objevil nad stromy. „Tady je,“ řekl tiše a celou svojí bytostí se s na něj soustředil.
Byl blízko a v hledáčku vypadal obrovský. Frank se na něj připravil, ale po káních rudoocasých byla v hledáčku velikost tohoto dravce ohromující. Nečekal, až přiletí k sově, nepotřeboval to – už teď vyplňoval téměř celou plochu políčka. Frank se dvakrát hluboce nadechl, napůl vydechl, zaostřil na hlavu dravce a stiskl spoušť.
Kedžít, zakňouralo automatické převíjení. Znovu zaostřil, zkontroloval v hledáčku obě špičky křídel… Kedžít.
Možná o fous dál, pomyslel si, mírně přeostřil.
Kedžít… Kedžít…
Dravec se vznesl, poprvé s pocitem, že něco není tak, jak by mělo.
Kedžít.
Otočil hlavu, upřel pohled směrem, odkud přicházel ten divný zvuk a ustrnul v pohybu.
Kedžít.
S hlubokými, silnými údery křídel vzlétl a zamířil pryč od hřebene. Jednou se ohlédl, spíše zvědavě než vystrašeně a bez zastavení pokračoval dál.
Frank se uvolnil, dlouze vydechl a spokojeně znovu nabral dech. Otočil se, aby poděkoval baťůžkáři za trpělivost a hleděl do obličeje mladé dívky oblečené do vybledlé bundy, která se tvářila, jako by se právě stala svědkem zázraku.
A možná to byl zázrak, pomyslel si Frank. Jestli jeden z těch snímků vyjde, vsadím se, že se jí bude vyvolaný líbit.
Jmenuje se Maurice Broun a kdysi sledoval oblohu nad Hawk Mountain v Pennsylvánii. Teď má oči zavřené, ale stále to vidí, očima, které dal ostatním – jde o úžasný dar vidění, který se dotkl života každého pozorovatele dravců, který kdy stál proti podzimní obloze.
Není dravec, kterého by neviděl, neexistuje určení, které by nezkusil, to všechno Maurice zaznamenal. A kouzlo toho daru spočívá v tom, že se Maurice Broun stává díky našim očím nesmrtelným (ne méně než si zaslouží).
Dar zraku míří dvěma směry. Pohlíží zpět na osamoceného průkopníka stojícího na skalnatém výchozu před padesáti lety, ale mají ho v sobě i oči chlapce vzhlížejícího z nekryté fotbalové tribuny…
Jmenuje se Robert Taylor a oblohu pozoruje dalekohledem s popiskou „Morristownská střední škola“.
