Nevím, jestli jsem na nějaké lokalitě strávil tolik nocí jako v polích u Zouvalky, kde koncem léta a začátkem podzimu chytám a kroužkuji během nočního tahu ptáky. Jsem si ale jistý, že noc, kterou jsem zažil v polích tentokrát, se mi tady ještě nepřihodila.
Končí pracovní týden a já směřuji za rodinkou, která momentálně tráví prázdniny v Pístovicích. Na noc bych chtěl vyjet chytat. Celý den bylo dusno a foukal poměrně silný vítr. V noci by se měl ale vítr utišit a obloha se má změnit v jeviště, na kterém poběží nezvyklé, zhruba stominutové představení na téma úplného zatmění měsíce. Těším se na to. Dokonce jsem domluvený s rodinkou, že za mnou přijedou. Z místa, kde chytám, je rozhled široko daleko a jižní oblohu neruší svými světly žádné větší město. Odpoledne se ale mračí. Šedobílé bochany mraků tmavou a rostou do výše, což nic dobrého nevěstí. Odjíždím k Zouvalce. Vítr silně pofukuje a proto natahuji jen do závětří pásu keřů dravcovku a za autem stavím svůj maskovací stan, ve kterém zřizuji kroužkovací kancelář. Vejdu se sem nádherně se stolkem, židličkou a foťákem na stativu. Nad strništi loví motáci lužní a k východu protahují ve skupinkách rorýsi. Už se vytrácejí. Je jejich čas. Z mraků vyrůstají věžáky a ozývá se hřmění. Do sítě se zavěšuje jedna poštolka, ale když k ní přibíhám, lehce se vytřepe a odlétá. Směrem na východ už je obloha celá temná a ta hřmící a blikající černota, ze které visí k zemi dešťová košťata, se blíží ke mně. Kasám síť a sundávám kovové tyče. Ještě chvíli hledím vstříc apokalyptické obloze a pak už musím prchat do auta. Nejdřív se dostavují prudké poryvy větru, pak kapky, pak déšť a pak průtrž mračen. Sedím v autě, za okny je černo a do střechy a do čelního skla buší kroupy provázené kýbly vody. Takhle z toho zatmění měsíce moc nebude. Čtyřicet minut a déšť přechází. Teplota příjemně klesla. Čvachtám ve vodou nacucané trávě a v blátivých loužích. Vypadá to nadějně, stroboskop blesků odchází k Brnu a za ním už je jen potrhaná oblačnost. Znovu stavím dravcovku a chystám si i pěvcovku.
Stmívá se a v trhlinách mezi mraky se objevují hvězdy a nakonec i oranžově hnědý měsíc, který zleva překrývá stín země. Zkouším pár fotek. Měsíc se co chvíli ztrácí v mracích, ale vidět je. Krátce se rozsvítí stuha padající hvězdy. Oblačnosti ubývá. Díky stativáku si prohlížím Saturn s baletní sukýnkou i rudý Mars.
O půlnoci roztahuji pěvcovku a pouštím mix slavíka a rákosníka zpěvného. Z blízkého kopečku odjíždějí dvě nebo tři auta. Nebyl jsem sám, kdo si sem zajel prohlédnout zatmění. Mezi kontrolami zalézám do auta, protože zem je nasáklá vodou a stan má rozměry spíš na tu kancelář, než na spaní. Výšku má, ale délku nikoliv. Ptáci se chytají od půl třetí po půlnoci. To už svítí lampa měsíce, který se zbavil stínu, na celé kolo. Je vidět jako ve dne. Kroužkuji rákosníky zpěvné a obecné, nějakého toho slavíka obecného a nad ránem jako překvapení dva ptáky, se kterými jsem měl coby začátečník v ruce trochu problém, sedmihláska a pěnici slavíkovou. Moc toho není, ale aspoň něco.
Ráno už je obloha čistá a brzy začíná být pěkné horko. Suším věci u uklízím sítě. Pěkné to bylo. Divoké, nevšední, ornitologicky žádná sláva, ale pěkné.
odchycené druhy: rákosník zpěvný (4 ex.), rákosník obecný (6 ex.), slavík obecný (2 ex.), kos černý, vrabec polní, sedmihlásek hajní, pěnice slavíková, pěnice hnědokřídlá – 17 ptáků 8 druhů
Sedmihlásek hajní (Hippolais icterina) je trochu větší, kontrastně žlutozelený, modronohý budníček.
Pěnici slavíkovou (Sylvia borin) poznávám hlavně podle zobáku a pěnicovitého kukuče. 🙂
