Dostat se ven z Brna před prodlouženým víkendem je čisté zoufalství. Zkouším to několika směry, vždy ale nakonec uvíznu před semaforem nebo v křižovatce kousek za ním, na semaforu se pravidelně střídá červená se zelenou, ale já se neposunuji, ulice jsou ucpané auty, tramvaje nervózně zvoní, aby udržely v chodu alespoň hromadnou dopravu, a auta se kupí, stojí v jednom pruhu v několika řadách, troubí a vlastně se nehýbou. Po hodině se ocitám jen asi 500 m od domu. Napadá mě vrátit se. Takhle se nikam nedostanu. Poslední pokus, rezignovaně chci vyjet z Brna úplně opačným směrem. Dostávám se na dálnici a pracně se zasouvám do kolony krokem se posunujících aut. Občas se stojí, občas pár set metrů poposkočím. Ale hýbu se směrem, kterým potřebuji. Po půldruhé hodině konečně ztrácím Brno z dohledu. O něco později projíždím Vyškovem a jižně od něj šplhám do polí. Čas běží. Chci natáhnout ještě před setměním.
Na jediné příjezdové cestě k místu, kde vedle pásu křovin kroužkuji, stojí auto. To snad ne. Couvám k němu, abych zjistil, jak dlouho tu ještě bude. Už když se blížím, registruji na jeho sedadlech zvýšenou aktivitu. Dvojice rychle navléká svršky. Ach jo. Zkouším objet svůj oblíbený pás keřů z druhé strany po strništi. Naštěstí trošku proschlo a není tak rozměklé. Stavím u průseku a rychle natahuji dravcovku. Přitom hlasitě kleju. Z druhé strany křovin stojí červená felda, která se asi po dvaceti minutách přece jen dává do pohybu a mizí. Sláva! Opět objíždím pás keřů a parkuji na svém místě, kde natahuji pěvcovku. Kousek ode mě si vítr pohrává s papírky a latexovými brániči početí. Doufám, že se sem nebudou vracet častěji. Ze sítě přináším vrabce polního. Nad poli poletují netopýři rezaví.
Není zima, ale obloha je zatažená. Oproti předpovědi docela fouká. S přibývajícím šerem jdu pustit k dravcovce pokřikující červenku. Když pak sleduji oblohu, občas se nějaká ta sova objeví přivábena hlasem, ale stačí, aby síť vzdouvající se ve větru několikrát oblétla, a ví, na čem je. Za mraky se ukazuje světlejší flek prozářený měsícem, ale brzy klesá pod obzor. S přicházející tmou zalehává okolní krajinu mlha. Když s čelovkou chodím kontrolovat síť, tápu v ní, drobounké kapičky mi víří kolem hlavy a viditelnost je mizivá. Nechytá se vůbec nic. Aspoň, že ten vítr zvadl. Na druhou stranu ale mlha kondenzuje na sítích, které jsou obaleny třpytícími se kapkami vody. Vypínám červenku pod dravcovkou a pouštím mix budníčků pod pěvcovkou.
Je mokro, celtu na spacáku mám vlhkostí tvrdou a voda otřepaná ze sítí se do nich po minutě v kapkách zavěsí znovu. Stovky metrů nachozených v noci nic nepřinášejí. V té mlze si připadám jako potápěč. První pěvce nacházím v síti kolem čtvrt na sedm a o hodinu a půl později už nic. Napřed se chytají červenky a rehci zahradní, ukazuje se několik rákosníků proužkovaných, pěnic černohlavých a budníčků větších. I taková může být noc. Minule jsem se hodně zmlsal a teď jsem dostal vlhkým mlžným hadrem přes hubu. No nevadí, rozhodně tu nejsem naposled. Před Brnem mě vítá slunce a rozjásaná obloha. Proč? 🙂
odchycené druhy: vrabec polní, rákosník proužkovaný (3 ex.), rákosník zpěvný, červenka obecná (3 ex.), rehek zahradní (3 ex.), budníček větší (4 ex.), pěnice černohlavá (2 ex.), zvonek zelený, pěnkava obecná, sýkora modřinka (retrap) – 20 ptáků 10 druhů
Rákosník proužkovaný (Acrocephalus schoenobaenus).
