Už několikátý den panuje jasná obloha a teploty hluboko pod nulou. Většina vodních nádrží je beznadějně pod ledem, v polích leží sníh a jen některé úseky řek si zachovaly volnou hladinu. Za těchto podmínek jsem měl pocit, že husy jižní Moravu opustily někam dál k jihu, ale Jožka Chytil s Petrem Macháčkem jich minulý týden pod Pálavou sečetli přes 20000, takže tam nejspíš ještě pořád budou. Včerejší nerozhodnost, kam vyrazit, je tedy zaplašena. Jedu po delší době zase k jihu.
Do vymrzlého auta sedám někdy po půl osmé. Obloha je jasná a už nějakou chvíli svítí slunce. Dým z komínů stoupá přímo vzhůru, panuje téměř bezvětří. Svratka kolem Výstaviště je plná ptáků. Jsou na ní vidět morčáci velcí, kormoráni a volavky bílé. Zítra se sem musím podívat. V úrovni Rajhradu vidím nedaleko silnice na sněhu v poli šest pohybujících se krtinců – koroptví.
Netrvá to dlouho a míjím Pohořelice. Kde jinde začít zimní výlet k jihu než v poli u hnojiště? Z větrolamu vzlétá káně a další o kus dál. U hnojiště lezu z auta. Je lezavá zima. Zasněžené pole se zdá být až na skupinu srnčí prázdné, ale od hnojiště se ozývají lindušky luční a během chvilky přede mě sedá skupina skřivanů. Zkouším je prohlédnout a spočítat. Je jich asi pětadvacet. Z vysoké uschlé trávy u paty biokoridoru se krmí konopky obecné (40 ex.). Obcházím hnojiště, abych měl po světle lindušky. Cvakám jednu fotku za druhou. Všechny jsou to jen neuvěřitelné mazanice. Buď už vůbec neumím držet foťák, nebo se mi ta plastová krabice plná skla a elektroniky vysmívá. Tento pocit mám poslední dobou stále a bojuji s chutí pořádně se rozmáchnout a zahodit foťák někam daleko od sebe. Objevují se kvíčaly a čtveřice strnadů rákosních. Tak vida, i v té kose to tu docela žije. Drobnými pěvci v poli se bavím přes hodinu. Za celou tu dobu se ve vzduchu neobjevila ani jedna husa.
Rozhoduji se pro nádrže namísto polí směrem ke Znojmu. Oko nezamrzlé vodní hladiny pod propustí na Věstonické zdrži je malé a přecpané vodní havětí – stovky chocholaček, lysek, kachen, desítky hoholů a hus velkých. Daleko na Mušovské zdrži sedí uprostřed bílé ledové pláně asi 1300 hus běločelých a 50 tundrových. Jsou ale daleko i pro stativák a tak si jdu prohlížet vodní oko. Brzy nacházím na jejím kraji odpočívat na ledu dvojici límcovaných hus velkých. Těch jsou tu asi čtyři stovky. Dlouhé desítky minut na ně mám namířené oko stativáku, abych odečetl písmeno, které mi chybí do kompletního kódu. Husy mají hlavy pod křídlem a odpočívají. Mezitím se na mostě objevují další postavičky s dalekohledy a v zorném poli se mi na chvilku ukazuje lovící hoholka. Konečně mám límce kompletní (doma zjišťuji, že jde o pár límcovaný v květnu 2015 v Německu). Zpod hráze lezu na její korunu, abych se trochu zahřál na slunci. Vidět jsou morčáci malí, kaholky, nějací roháči a samice ostralky. Od auta prohlížím ještě husy na Mušovské zdrži. Jsou mezi nimi vidět další dva žluté límce, bohužel strašně daleko. Ani nevím, jaký druh je nese. Husy se ale po chvíli zvedají. Část jich míří k vodnímu oku, ale většina letí do polí. Ještě jednou se vracím k přepadu, ale nic moc sem nepřibývá. Frčíme dál.
Zaznamenávám siluety husích těl v polích směrem na Dolní Dunajovice. Zasněženou polní cestou se dostávám až k nim. Část je jich proti slunci, část po slunci, ale za terénní vlnou. Zjišťuji, že v té části proti slunci v bočním světle svítí dva žluté límce. Musím se o ně pokusit. Pomalu objíždím husy širokým obloukem dokola. Pole je tu zvlněné a tak vidím vždy jen část z nich. Při jednom ze zastavení zaznamenávám bernešku rudokrkou. Přejíždím ještě kus dál. Jsem tu kryt jinou terénní vlnou. Několik set metrů jdu opatrně polem a pak jen vystrkuji hlavu, abych nakoukl, kde husy přesně jsou. Pasou se nedaleko. Slunce mám teď v zádech. Dokonce hřeje. Je nádherné počasí. Občas se od strouhy ozve strnad rákosní, jindy kvíčaly. Cestou sem jsem na třech místech potkal mohutné ondatry. Husy jsou krásně vidět, ale límce nenacházím. Po půlhodině pozorování měním úhel a radostně límce konečně zaznamenávám. Mají je husy tundrové a vcelku snadno je i v tom tetelícím se vzduchu odečítám (podle databáze geese.org jde o pár límcovaný v prosinci 2009 v Nizozemsku, takhle na jihu ještě pozorovány nebyly). Paráda, tady mám splněno. Od auta pak vidím, že hejno zvedá orel mořský. Ta moje část hus čítala asi 3 tisíce ptáků, ale ta první část je dobře třikrát početnější. Hrubým odhadem je tu tedy 12000 hus – převážně běločelých, tundrových jsou asi tři stovky a padesátka hus velkých. Husy se přeskupují, část jich letí k nádržím, ale zbytek zase sedá do pole. Cestou se mi nabízí pěkný výhled na část hejna, kterou jsem ještě neprohlížel. A udělal jsem dobře, že jsem zastavil. Nejprve nacházím dvojici bernešek bělolících a na druhém konci zase rudokrkčku. Doplňkem je samice pilicha. Co chtít víc od krátkého mrazivého dopoledne pod Pálavou? Čtyři límce, tři bernešky, skřivani, hoholka… Bylo to super. Cestou zpět hledím na zástupy lidí pochodujících po ledu k Mušovskému kostelíku, poslouchám swing v rádiu a pod Pohořelicemi se se mnou loučí káně rousná.
Jedna ze čtyř lindušek lučních (Anthus pratensis) na hnojišti v polích.
Dokladovka bernešky rudokrké (Branta ruficollis) v hejnu severských husí.
