Venku je mírně pod nulou a na černé obloze poblikává několik hvězd. S nastartovaným motorem oškrabávám přední sklo auta, ale jinovatku musím nechat rozpustit i na jeho vnitřní straně. Jsem netrpělivý a tak vyjíždím s částečně průhledným sklem jen u řidiče. Než se dostávám do Královopolského tunelu, je okno čisté. Jsem zvědavý, jestli se na východě ukáže slunce. Zpočátku bych tomu vzhledem k čisté obloze i věřil, ale když parkuji na hrázi Novomlýnských nádrží, nasunuje se z východu oblačnost, která vyhlídky na slunečný začátek dne tlustou čarou škrtá.
Stále je ještě šero a z ostrůvků se rozletují hejna kavek a havranů. V mohutném chumlu se točí ve vzduchu a v dlouhém pruhu pokračují k západu. Dále k severu jsou vidět racci, kteří po desítkách opouštějí nádrž v jejich patách. Před ostrůvky se shromažďují husy. Opět jich musí být ke dvaceti tisícům. První odlétají po tři čtvrtě na sedm. Mezi kachnami svítí jedna bílá domácí a s přibývajícím světlem vidím blízko hus také husici liščí. Husy se zvedají hejno za hejnem a míří k západu. Snad všechno jsou to běločelky. Na ostrůvcích je vidět 5 orlů mořských a nad přepadem přeletuje rychlým letem desítka tajuplně vyhlížejících hrdliček nocujících asi v hustých olších blízkého poloostrůvku. Překvapuje mě neuvěřitelné množství volavek bílých, které se rojí jedna za druhou podél rákosím obrostlého břehu Mušovské zdrže. Počítám jich 103. Dřív jich tu vždy nocovalo asi 30 nebo 40, ale poslední dobou je jich tu stále víc. Po hodině už většina hus odlétla.
Obloha je na západě čistá. Otáčím auto a jedu zpět k Pasohlávkám. Ve vzduchu jsou vidět menší klíny běločelek směřujících také k severu. V Pasohlávkách zastavuji na hrázi Mušovské zdrže, abych spočetl morčáky velké, kteří se tu stále drží. Tentokrát je jich 88. V zahradě za silnicí sedí v koruně stromu 12 dlasků a jikavec. Směrem k Drnholci mě přeletuje synchronním letem dvojice orlů mořských, kteří za chvíli hlasitě tokají.
Nízko na obloze se objevuje slunce. Hladina se oslnivě leskne. Musím zajet téměř k Brodu nad Dyjí, abych mohl přehlédnout zbytek Mušovské zdrže s paprsky v zádech. Je tu dalších 15 volavek bílých a 14 morčáků velkých.
Z polí od Drnholce ke mně doléhají hlasy hus. Tentokrát je nacházím na terénní vlně. Značnou část hejna není vidět. Navíc mi teď slunce vůbec nepomáhá a svítí mi do očí. Prohlížím co můžu, ale vidím jen běločelky a nic jiného.
No nic, mířím teď kolem parketárny před Drnholcem k místům, kde Dyje tvoří jakousi ostrůvkovitou lagunu. Z křoví podél cesty vyletuje asi 45 strnadů obecných. Přístup k řece je značně omezen. Bývalý areál jakési fabričky někdo koupil, oplotil a já teď musím přeskakovat širokou nezamrzlou strouhu. Na laguně jsou stovky kachen, desítky kormoránů a mimo jiného i 12 morčáků malých. Znovu překonávám strouhu, abych se podíval do pole. Kousek od řeky se tu skrývá několik desítek hus velkých, dvě desítky hus polních a asi tři stovky běločelek. To hlavní hejno je blíže k silnici. Slunce mizí a já si říkám, že bych to mohl zkusit zase z toho místa, kde jsem stál dříve. Vracím se k autu, pole objíždím, ale husy jsou daleko. Přesto jsou teď bez slunce krásně čitelné. Počítám jich necelých 10000. Slunce si se mnou ale zahrává a zase vykukuje za mizející oblačností. S pozorováním je konec. Teď je mám přímo proti jeho paprskům.
Cestou k Novoveskému rybníku potkávám nad Pasohlávkama v křoví u silnice hejno pěvců. Zastavuji, vylézám ven a shledávám, že jde o strnady rákosní – dobře 120 ptáků poletuje kolem a posléze mizí ve vinohradu. Jednoho si odnáší samec krahujce.
Když sjíždím k Novoveskému rybníku, překvapuje mě, jak rychle mizí veškeré břehové porosty na jeho jižní straně. Chlapíci tam pracují s pilami, z několika míst stoupá dým a vrší se metry nařezaného dřeva. Nevím, proč se tohle děje. Uprostřed vypuštěného rybníka se bělají postavičky racků. Slézám k břehu, abych si je prohlédl. Je tu nezvykle dost velkých racků (177 ex.), pak dvacítka racků bouřních a 260 chechťáků. Někteří z velkých racků mají odečítací kroužky, zkusím rybník objet, abych se k nim dostal blíž. Kousek od auta zrovna koukají dva chlapíci dalekohledy k rybníku. Klube se z nich dvojice birderů až z jižních Čech – Lumír Vozábal a Martin Lazarovič – oba členové Klubu 300. Na racky pak brejlím, čumím, oko vytahané. Mám před sebou takových pokladů, pět žlutých odečítáků, tři červené a jeden zelený, a nedokážu vůbec nic. Jsou příliš daleko. Škoda.
Čtvrt hodiny pak ještě stojím u skládky odpadků nedaleko Žabčic. Žádný z přítomných velkých racků odečíták nemá. Nacházím ale mladého racka stříbřitého a mezi racky bouřními jednoho s černým odečítákem. Samozřejmě je taky moc daleko. Je poledne, pouštím z rádia Klub Evergreen a jedu domů.