V posledních dnech si připadám jako ta zlá královna z pohádky o Sněhurce. Stále se ptám na to stejné. Nestojím ale před zrcadlem a nezajímá mě, kdo je v zemi zdejší nejkrásnější, hledím na androidovou aplikaci Aladin a ptám se, kdy už konečně ztratí vítr na své noční bojovnosti a půjde odpočívat. Hodnoty jeho rychlosti totiž už delší dobu překračují onu hodnotu, kterou bych byl se sítěmi v otevřené krajině ochotný akceptovat. Pak mi náhle Aladin ukázal noc s téměř bezvětrnou předpovědí. A jak se tato noc přibližovala, předpověď se neměnila. TA NOC přišla se včerejším šíráním. To už jsem měl dobře půldruhé hodiny nachystaný čtverec sítí na podmáčené louce u Blučiny a čekal jsem, až je budu moci roztáhnout.
Louka je ještě sušší než před několika dny. Teď po ní už mohu chodit v obyčejných nízkých botách. Holiny nepotřebuji. Sedím na betonovém poklopu odvodňovací studny uprostřed louky a pozoruji okolí. Co chvíli se z uschlé trávy zvedne hejno lindušek lučních, celkem jich tu bude asi 70. Pak zaslechnu vzrušený křik konipasů, a když hledám, odkud přichází, prolétne kolem mě nízko nad zemí krahujec. Konipasi upozorňovali na něj. Po celé ploše pobíhají zajíci a bažantí kohouti obhajují svá tokaniště. Jdu se krátce projít ke zbylému proužku rákosí rostoucího podél navážky. Pískavými zvuky zkouším vyprovokovat neznámého pěvce, který se občas krátce ozve vábením. Na vrcholek keře vyletuje samec bramborníčka černohlavého. No ovšem, člověk aby si po zimě zase opakoval ptačí hlasy. V puklině mraků nízko nad zemí se objevuje rudý sluneční kotouč. Chvíli se drží okraje mraků a padá za obzor. Nad loukou loví první netopýři. Vzduch chládne a světla ubývá. Kolem osmé jdu roztáhnout sítě a spustit nahrávku.
Sedím pak ještě na skládací židličce u auta a hledím do tmy, na světla aut putující po blízké dálnici, na červenou morseovku z vrcholů komínů a vysokých budov, na šrumec u blízké haly, ke které přijíždějí náklaďáky.
V devět si přináším od sítí prvního chřástala vodního. Noc je klidná, téměř bezvětrná, předpověď nelhala. Stále se ještě občas ozve bažant nebo skřivan. V deset přináším další dva chřástaly vodní a pak až do čtyř ráno nosím každou hodinku buď jednoho vodního nebo kropenatého chřástala. Kropenáči se začínají chytat až po první hodině po půlnoci. Říkám si, že jestli bude v síti nějaký pták i ve čtyři, počkám ještě do páté. To se plní a ráno v pět už jdu k sítím nízkou mlhou stojící na louce jako šlehačka a obloha, která se nad ránem vyjasnila, začíná právě světlat Začínají zpívat skřivani. Vyplétám poslední tři chřástaly kropenaté a sítě mokré od mlhy balím. Během noci tedy dostalo kroužky 6 chřástalů vodních a stejný počet chřástalů kropenatých. Jsem příjemně unavený a před Brnem mě doprovází vycházející slunce. Myslím, že Aladina se ještě ptát nepřestanu.
Jeden ze šesti chřástalů kropenatých (Porzana porzana) z vyschlé louky u Blučiny.
