6. září 2004
Noc u jezera Brin byla fajnová, teplá a bez deště. Obloha nad údolím je modrá, ale na kopci za našimi zády vlaje oblačný prapor, který k nám slunce nechce pustit. Nevadí, stan a karimatky moc mokré nejsou. Zůstanou vlhké.
Vracíme se k hlavní silnici, po níž se pouštíme výš do kopců k Ballaghbeana Gapu. Cesta je úzká a kroutí se mezi rozeklanými skalami. Jsou tu jen ovce a opravdová pustá divočina. Zem je prosycena vodou, všude se ozývá zurčení potůčků. Chůze mimo cestu by byla více než čvachtavá. Nejvyšší kopce Irska jsou už v dohledu.
Na parkovišti níže v údolí u jedné hospůdky se balíme na trek. Má odsud vést značená turistická trasa. Tři následující kilometry nás značení vede po asfaltové hlavní silnici. Takhle jsme si trek po horách nepředstavovali. Petr s Luďkem se vracejí pro auto. Po jejich návratu marně hledáme nějaký výchozí bod, parkoviště, ubytovnu, od které by značka vedla do hor. Nedaří se. Nic takového snad neexistuje. nejvyšší pohoří ostrova je obehnáno soukromými pozemky a neprodyšně uzavřeno ploty a zídkami. Na jednom rozcestí pod kopci vaříme oběd. Dvojice anglických turistů si také stěžuje, že se vlastně nikam nedá dostat. Počasí je nádherné. Možná je škoda ho mrhat na nedostupné hory a bude lepší sjet dolů k moři a tam si najít místo ke koupání. Za těch deset dní tady už víme, že dva krásné dny za sebou se neopakují. Zítra můžeme očekávat mlhu, oblačnost a déšť. Tak jsme to otočili a středem poloostrova jsme zamířili k JZ.
Vnitrozemí je tu tvořeno až k těm nejvyšším kopcům, které jsou teď za námi, nedozírnou rovinou končící Ballaghisheen Passem. Jak prudce jsme k tomuto předělu vystoupali, tak prudce jsme sjeli zase do údolí spadajícím tentokrát k moři. Z předělového bradla či šíje, byl velkolepý výhled k SV na celé pohoří Macqillycudy´s Reek.
Minuli jsme Waterville a přijeli po pobřežní cestě k nekonečné pláži v Ballinkelligs Bay. Písčitý břeh tu klesá do moře velice mírně a tak je tu pláž při odlivu nekonečná. Voda je příjemná a láká ke koupili. Jdeme si tedy trošku zaplavat. Z pastviny plné krav vyvěrá na pláž hnědavá, ale sladká voda, ve které si potom ošplícháváme slanost z kůže. Jako na zavolání přicházejí mraky a vzduch rychle chladne. Snad tu zůstaneme i na noc.
Je půl sedmé a komu by se chtělo ještě něco hledat. Večer se slunce zase na nějakou dobu vrací. Pláž je nasvícená nízkým oranžovým sluncem. Stíny jsou dlouhé a na jednom břehu stojí vztyčené tři kameny z pradávných dob. Na čáře přílivu pobíhá po písku hejno asi třiceti jespáků písečných. Nad mořem přeletují tereji a racci. Stmívá se. Mraky se rozpustily v celistvou deku. Ale ani ta nevydržela. Nebe se plní hvězdami. Po tmě se jdu projít podél příboje. Stany už stojí na mezce nad pláží a kluci jsou zalezlí v nich. Hřebeny převalujících se vln fosforeskují. Moře šumí. Padá hvězda. Vím, že víš, Pípku …
Nekonečná pláž a přijatelně teplá voda v Ballinkelligs Bay nás zlákaly ke koupeli.
7. září 2004
Vylézám ze stanu právě když se slunce klube na východě z oblačné peřiny. Pláž je prázdná. Jen ústřičníci a racci, zbytky chaluh a rybích šupin. Ze sousedního stanu se noří Petr. Jde se okoupat do moře. Krávy z vedlejší pastviny si zvědavě prohlížejí naše stany. Jedna se dostala za drátěné hrazení a šla se projít po pláži.
Přijíždějí první sportovci kráčející pak rázným krokem s rozhazováním paží podél moře. Zkoušíme se projet po udusaném písku pláže, jak jsme to včera viděli od místních. Pak vyrážíme na okruh Skellig Ring lemující pobřeží.
V dálce z moře vystupuje příkrý skalnatý ostrov Great Skellig a Little Skellig. Projíždíme Ballynahow a přístavní Portmagee. Teď nás čeká most na Valencia Island. Na ostrově je jedno místo z krásným výhledem. Leží v jeho SV části nad majákem. Jsou tu i bývalé břidlicové doly vyhlížející jako hluboká jeskyně. Nad jejím vchodem stojí v puklé stěně soška p. Marie a od jejích nohou crčí drobný vodopádek do kašny při vchodu. Z jednoho místa na útesu jsem viděl dvacet terejů lovících nad mořem. Z ostrova jsme se vrátili přes most, abychom se znovu napojili na Ring of Kerry.
V Caherseveenu přejíždíme zátoku k malebnému zřícenému hradu Ballycarberry Castle. Zbytky jeho zdí a místností tvoří kouzelnou prolézačku porostlou břečťanem. Na parkovišti kousek od hradu rozděláváme každý svoji polní kuchyni a pouštíme se do kouzlení. Tentokrát všichni na téma TĚSTOVINY a něco k nim. Já s Jurou přidáváme tučňáky a kluci strýčka Bena začínajícího mírně kvasit. Cpeme se ale dosyta.
Sluníčko svítí a bujaře hřeje. Znovu najíždíme na okruh po poloostrově. U Ross Behy sjíždíme na obrovskou písečnou kosu příčně protínající více než polovinu šířky zálivu. Po celé její délce je pláž. Bohužel tu fungují návštěvní hodiny mimo které je pláž uzavřena. Zůstat tu tedy nemůžeme. Vlastně můžeme, ale za poplatek. Nic pro nás. Sluníme se pod bezoblačnou oblohou. Několik rodin posedává v písku a hraje si s dětmi. Matky mají ve tvářích šťastní výraz. Mise splněna.
Zastavujeme až u jezera Caragh. Na jednom neoploceném místě parkuje německý karavan. Přitéká sem potůček. Asi se vetřeme i my. Na obzoru teď máme nejvyšší pohoří Irska z druhé strany. Jezero má temně modrou barvu.
Voda v jezeře je překvapivě teplá. Kdoví, jak bude zítra. Proto si beru šampon a jdu si dát koupel. Opět příjemný pocit čistoty. I fousy trochu zastříhávám. Karavan vypadá opuštěně. Jeho majitelé jsou asi na pěším výletě. Přesunuli jsme auto na výhodnější místo. Dva stany se sem asi vejdou. Vítr fouká silně. Na hladině běží naším směrem vlny. Budeme spát jen pár centimetrů nad jeho hladinou.
Ballycarberry Castle – ruina malého hrádku na mořském pobřeží byla uvězněna v záplavě břečťanu.
8. září 2004
Bohudík za nafukovací matračky. I tak bylo spaní hrbolaté a díky zmateným snům přerušované. Ale největším překvapením je opět modrá obloha. Už třetí den za sebou. Čekáme na slunce, abychom trošku vysušili stany, snídáme a balíme.
Ze zdánlivě opuštěného německého karavanu včera vykoukla mužská hlava a zase zmizela. Pak už byl slyšet jen zvuk televize. My zatím probírali v autě vše možné a pokuřovali faječky. Takže teď na Killarney.
Objíždíme naše jezero a pak po hlavní do města. Chvíli se motáme, než nacházíme Tesco. Tady provádíme tak mohutné nákupy těch nejlevnějších věcí, že se sotva se vším vejdeme do auta. Zdá se mi, že bombička mého vařiče už je dost prázdná. Pro jistotu přikupuju ještě jednu menší. Jsem zvědav, jak se teď vymotáme z města, abychom se dostali do místního národního parku. To se nám podařilo docela lehce. Radost nám zkalil jen Lídl, který jsme potkali s veškerým nákupem nacpaným v autě.
Zastavujeme na břehu jezera Lough Leane. Prostírá se tu obrovský park podobný tomu našemu Lednickému. Pro nás nejzajímavější je Muckross Abbey. Jde o zříceninu františkánského kláštera založeného roku 1340. Kousek dál autem by měly být vodopády Torc, kam vyrazili kluci. Sedím v autě a číhám. Nic se jim najít nepodařilo. Až po dalších několika kilometrech jsme k nim našli odbočku. Nic velkolepého to není. Vodopád padá v několika ztěží metrových stupních. Ale les je plný mohutných velikánů obrostlých mechem a břečťanem. Je vlhký, vlahý a má uvnitř zelenavý přísvit. Na cestičce k vodopádům hraje dívka s platinovými dlouhými vlasy na harfu a naříkavým vysokým hlasem si k tomu prozpěvuje.
Když se vracíme přes Killarney, znovu nám v cestě stojí Lídl. V posledním momentě to k němu točím. Kluci kupují nutelku, aby měli co mlaskat a z federálního fondu přikupujeme čtyři levná pivka a 800 g mletého masa. To si budeme vyžírat. Pak uháníme po pěkné cestě na Tralee. Z ní uhýbáme na poloostrov Dingle.
Napřed testujeme obrovskou pláž na písečné kose vybíhající k jihu a blížící se té v Ross Behy. Létají tu draci a po tvrdém písku jezdí kolečkové surfy. Vítr sebou ale nese mraky jemňoučkého písku, který proniká všude. Na noc tu nezůstaneme. Na mapě jsme si našli jezírko v podhůří kopců. Nejdřív do dědiny Anascaul a pak tenounkou silničkou kolem plotů k Anascaul Lake. Konečně se objevuje hladina sevřená ze dvou stran prudkými skalnatými stěnami kopců. Ze třetí k ní údolím stéká potok. Voda má hnědou barvu jako většina potůčků tady. Je to způsobeno rašelinným podložím. Silnice končí malým parkovištěm, vedle kterého se dají najít travnaté různě zvlněné plošky pro stan. Až na množství ovčích bobků by to mohlo být příjemné nocoviště.
Čeká nás třináctá noc na ostrově. Okolní kopce jsou i v těch nejstrmějších partiích rozparcelovány ploty. Bílé skvrny ovcí a jejich bekot se ozývá i z těch nejprudších strží. Zapadající slunce vykresluje každou skálu i keř na protějším svahu. Z toho zastíněného za námi křičí kavče. Čeká nás pivo, deník a faječka.
Na kopci nad mořem, nedaleko Brandon Head, nejvyšších místních útesů, jsme vztyčili vlastní malý menhir.
9. září 2004
Ve tři ráno mě budí plný močák. Noční obloha se klene do nekonečné hvězdami zdobené kopule. Tenký srpek měsíce visí nízko nad hladinou jezera a prohlíží se v jeho klidném zrcadle. Je bezvětří, klid. Vstává i Jura a vytahuje foťák. Když zalézám do stanu, slyším hlasy dalších dvou kluků.
Zbytek noci proběhl k dokonalé spokojenosti. Budí nás slunce, které vysouší stan. Sotva ale vylézáme, jsou tu mraky štípavých mušek. Nejde se před nimi nikam skrýt. Ani zahnat nejdou. Necháváme si zajít chuť na snídani a u jezera. Rychle vše házíme do auta a pryč odsud.
Jedeme na Dingle. Až daleko za ním, u Ventry, sjíždíme k pláži. Vítr fučí. Přesto se dáváme do vaření. Máme strach, aby se nám nezkazilo maso. Už teď má podivný čmach. Dělám zbytek rýže z pytlíku, která nabobtnala do takového množství, že by to stačilo zasytit tři lidi. Spolu s masem je toho tolik, že to sníst nezvládám ani náhodou. Půl mé hromady putuje do trávy pro ptáčky. Ostatní se tváří taky dost přeplněně a tak i část jejich porcí končí v trávě. No uvidíme, jak nám teď bude.
Děláme okruh po západní části poloostrova. Krásné výhledy na moře a okolní útesy a ostrůvky je ze Slea Head. Vědí to i stovky turistů přijíždějící sem auty a autobusy, takže je tu přelidněno. Za zmínku stojí malebné písečné pláže a staré kamenné domky. Některé mají připomínat včelí úly. Zahlédli jsme je za jízdy. Přes Milltown se vracíme do Dingle. Člověk zvyklý na anglické názvy na ukazatelích se může cítit trochu zmateně, protože vše je tu v galštině. Když ji poslouchám z rádia, připomíná mi hebrejštinu.
Vyjíždíme teď k průsmyku Connor Pass. Je odsud jako na dalni vidět záliv Brandon Bay a hory na západě, z nichž Brandon Mountain (953 m) má být druhou nejvyšší horou Irska. Hluboko pod náma černě svítí hladiny jezer. Přes Cloghane a Brandon přijíždíme na další místo s rozhledem – Brandon Head. Rozhodujeme se, jestli odsud zítra vyrazit na celodenní trek do hor. Přicházejí mraky značící přechod fronty. Počasí se asi změní. Necháme to na jindy. Cvičně šplháme na nejbližší kopec nad mořem. Pasou se tu ovce a farmář pytluje černou nakopanou hlínu podobnou rašelině. Asi ji prodává. Moře se svým obzorem se ztrácí v oparu. Na několika lodích posedávají rybáři s pruty. Kopce západním směrem mají spadat k moři prudkými 370 m vysokými útesy. Téměř po dvou týdnech máme za sebou asi třetinu Irska. Asi teď zrychlíme, abychom vše stihli.
Naproti obrovskému kempu za Castlegregory nacházíme klidné místečko v písčitém dolíku u moře. Dalekohledem obhlížím pláže. Jsou tu racci chechtaví, bouřní a žlutonozí, ústřičníci, volavky popelavé, kulíci píseční a kavky. Slunce za mými zády už se ztrácí v mracích. Chvíli se ještě brodím vodou, abych omyl svá černá chodidla. Přitom pozoruji z těsné blízkosti kulíky písečné. Stavíme stany, čteme si, plkáme a po tmě s nohama svěšenýma ze strmého písečného břehu pokuřujeme dýmky. Vítr se utišil a čas od času se nad námi v oblačné trhlině vynoří několik hvězd. Je mi dobře při pomyšlení, že se nám cesta přehoupla do druhé půli. Těším se domů na pohodlíčko a Tebe, Pípku. Na nějaké delší poflakování po světě už jsem zestárl. Nebo se mi změnil úhel pohledu. Prostě přirození vývoj, proti kterému se nechci stavět. Není proč.
Písčitá pláž skrytá mezi útesy nejzápadnějšího výběžku poloostrova Dingle – Slea Head.
10. září 2004
Nad ránem se rozpršelo, hustě a vytrvale. Ale když kolem osmé lezu ze stanu, už neprší. Jen cáry tmavě šedé oblohy visí místy až k zemi. Odněkud nás přišli navštívit dva pejsani.
Cestou do Tralee dobíráme trochu benzínu a po N 21 vyrážíme na Limerick. Někde v Castleislandu potkáváme Lídla. Vždy se tu najde něco za dobrou cenu vhodné ke koupi. Někde cestou na Limerick překonáváme prvních 1000 mil v Irsku. Ten nehostinně a šedivě působící po okraji lízáme a uháníme po neuvěřitelně dobrých a širokých silnicích na Ennis. Stavíme v Bunraty, kde je hrad. Vstupné je přes 10 euro. Děláme pár fotek z odstupu a v parčíku u silnice vaříme oběd. Alespoň se mají lidi čekající přes silnici na zastávce na co koukat.
Obloha je pořád šedá. Chvílemi poprchává, ale jinak je počasí vcelku ucházející. V Ennisu projíždíme velice pomalým tempem ucpanými ulicemi. Jízda se zrychluje až směrem na Ennistymon. Odsud už sledujeme cedule na Cliffs of Moher – zdejší největší atrakci.
Přibylo chalup inzerujících B&B, což znamená, že jsme v turistickém centru. Lahinch, Liscannor a náhle odbočka vlevo k útesům. Velkým písmem je tu cena za parkování 4 eura. Jaké asi musí být vstupné na věžičku na útesu? Popojíždíme kousek dál a parkujeme asi u vodárenského domku. Pak několik zídek ze skládaného kamene a stojíme na skaliscích prudce spadajících do moře. Rozhled je odsud neuvěřitelně působivý. Na vlnách hluboko dole se odráželo slunce, z nich vystupovala nevysoká osaměle stojící skalnatá věžička a vlevo do ní prý 250 m. vysoké útesy s věžkou plnou turistů. Místy tvoří nejvyšší místa břehu převisy. Když jsem si na jeden stoupnul, ten pocit obrovské hloubky pode mnou mi svazoval nohy. Jako bych visel ve vzduchu, uprostřed prázdna, jako bych se vznášel v prostoru. Kolem skal poletovaly desítky buřňáků ledních a na skalách byly patrné stovky hnízd. Pobřežní linie vybíhala ve vlnách do moře a každý ten výběžek měl s větší vzdáleností světlejší odstín. A naskládány byly za sebou jako bych v ruce držel do vějíře rozevřené karty. Když jsme po hodné chvíli odcházeli, zmizelo z oblohy slunce a obloha opět ztěžkla. jako by to bylo načasované právě pro nás.
Sjíždíme k pobřeží do Doolinu. Je tu kemp, ale my plánujeme požitek z placeného noclehu až na zítřek. Postupujeme po pobřeží, které je tu šedivé skálami s občasnými zelenými ploškami trávy. Připomíná to jízdu po dně vypuštěného oceánu. Nevím proč. Hlavní je, že nacházíme odbočku stranou od silnice do místa na břeh, která nejsou za plotem. Opatrně skáčeme s autem po kamení, ale tábořiště stojí za to.
Je po půl sedmé, rozfoukalo se a znovu poprchává. Jdu dělat večeři. Vítr nabírá na síle a s ním i srážky. Sedíme všichni v autě, posloucháme klasiku, pokuřujeme fajky a pocucáváme z dvoulitrové petky cider. Ve chvíli, kdy déšť utichá, rychle stavíme stany. Nebe je bez hvězd. Z rádia zní Beethovenova sedmá, pak Čajkovský. Plkáme o všem možném, o elektronice, o válkách a inteligenci. Pořád je o čem mluvit. Po desáté lezeme do poskakujících a zmítajících se stanů.
Jedno z míst, které na člověka zapůsobí při návštěve Irska nejsilněji – 250 metrů vysoké útesy Cliffs of Moher.
| předchozí část | další část |