19. září 2006
Noc je dlouhá a mrazivá. Ještě kolem osmé je celé údolí ve stínu. Jen špičky stěn osvětluje slunce. Něco po osmé se vydává rozhýbat křídla asi 60 břehulí skalních a po cestě, vedle které parkujeme, proklusá pětice osamělých koníků. Zahříváme se čajem a instantní polévkou. Pak už celá naše stěna září a slunce proniklo až k nám. Na chvíli se sedáme s dalekohledy proti skále a vyhříváme se. Pokud tu zedníček je, tak jsme ho neviděli. Jedeme do Gavarnie odku se jdeme projít kousek po cestě na Cirque. Den je jako malovaný. Obloha je čistě modrá a slunce hřeje.
Gavarnie (9:15 – 11:20)
pozorované druhy: zvonohlík zahradní, zvonohlík citrónový, vrabec domácí, rehek zahradní, konipas luční, poštolka obecná, budníček menší, červenka obecná, sýkora uhelníček, sýkora koňadra, vrána černá, králíček obecný, lejsek černohlavý, konipas horský, datel černý (hlas)
Desítky turistů s holemi vyráží do kopců. A všichni nás zdraví. Až na výjimky v podobě cizinců. Bon jour už umíme s perfektní výslovností. Mezi zvonohlíky zahradními jsem zahlédl i jednoho s šedou hlavičkou a bez kresby na prsou a břiše. Píšu si jej jako z. citrónového.
Pépe si dává v jedné malé restauračce kávu a můžeme jet dál. Máváme městečku pod skalní stěnou a sjíždíme do údolí. Kousek pod Gédre je odbočka na Cirque de Troumouse. Kousek po ní jedeme a pak zahýbáme prudce do kopce k vodní nádrži des Gloriettes. Na parkovišti tu stojí už asi 20 aut. Frantíci využili dokonalého počasí a v houfech se hrnou do hor. Ani se jim nedivím. Je nádherně. Slunce peče a vzduchem poletují vlákna babího léta. Přehrada s vodou v barvě zředěného tyrkysu, jakř říká Pepe, leží nad 1600 m n.m. Obklopují jí strmé skály. Nad tou nasvícenou v jednu chvíli krouží 15 supů bělohlavých. Všichni společně asi s padesátkou kavčat krouží v jednom stoupáku. Jdeme se projít podél říčky vtékající do přehrady. Údolí po několika kilometrech končí u skal Cirque d’Estaubé. Nejvyšší z nich má pár desítek metrů nad 3000.
Ještě jeden pohled na panorama horských velikánů z Port de Boucharo.
Přehrada des Gloriettes (13:00 – 16:15)
pozorované druhy: orlosup bradatý, sup bělohlavý (20 ex.), linduška horská (50 ex.), bělořit šedý (20 ex.), orel skalní (1. rok), poštolka obecná, kavče červenozobé (50 ex.), rehek domácí (40 ex.), konipas bílý (20 ex.), skorec vodní, břehule skalní (50 ex.), zvonohlík zahradní (20 ex.), vrabec domácí (20 ex.), pěvuška modrá (2 ex.)
Asi 3 nebo 4 km od nádrže si leháme do trávy spásané stády krav a ovcí do ježatého měkkého koberečku. Nad námi přelétá osamělý orlosup a o chvíli později mladý orel skalní útočí na sviště. Trochu jej nadzvedá, ale pak jej pouští a svišt po několika kotrmelcích spěchá do úkrytu. Silueta zasněžených hor nad námi svítícich z modré oblohy je dokonalá. Domlouváme se s Pepíkem, že se na nocleh vrátíme do našeho údolí Vallée d’Ossoue pod skálu. Něco po páté už stojíme na včerejším nocležišti. Slunce stále krásně hřeje. Relaxujeme na blízké loučce a já dělám zápis dokud je propiska prohřátá a píše. Večer je z ní jen zatuhlé rydlo.
Vzduch chládne se zapadajícím sluncem. Pepe si jde sednout do auta. Já si čtu venku při červeném Moravia a kynu řidičům usmívajícím se na mě z projíždějících aut. Sedím tak dlouho. Nad údolím prolétá orel skalní. Pak se začne ozývat z protější stěny výr. Slunce už nebarví ani ty nejvyšší zasněžené vrcholky. Šero houstne. Zalézám do auta a rozsvěcuji malou kapesní zářivku. Ještě chvíli si v našem malém doormobilu čteme. Černé plátno oblohy je dírkované hvězdami když jdeme spát.
Městečko Gavarnie leží pod skalním masívem vytvářejícím obrovský přírodní amfiteátr – Cirque de Gavarnie.
20. září 2006
Opět se narodil jeden dokonalý den. A my ho pro potěšení dostáváme v dárkovém balení dokonale nasvícených horských velikánů. Člověk by se na ten fascinující program se záběry horské přírody dokázal dívat každý den. Přesto odjíždíme. Naposledy, tentokrát definitivně máváme naší stěně, pod kterou jsme strávili dvě noci, pak ještě pohled na stěny za Gavarnie a v nekonečných serpentínách sjíždíme dolů. Neuvěřitelně dlouho dolů. Překvapuje nás to o to víc, že jsme už vysoko v kopcích potkávali cyklisty, kteří to sem vyšlapali.
Do zázračných Lourdes je to něco přes 50 km. Město je přecpané poutníky z celého světa. Všichni doufají, že je třeba také potká zázrak: nemocní, vozíčkáři, ale i žebráci a obchodníci. Těm se tu asi daří nejlépe. Chvíli se tu procházíme. Pak na kraji města potkáváme Lidla a z něj jsme nadšeni nejvíce. Pak ještě doplnit nádrž a hlavně dofouknout poznenáhlu ucházející pravé zadní kolo. Dalších 40 km je to do Pau. Jedno městečko za druhým, desítky kruhových objezdů a semaforů s červenou. Slunce tu pálí mnohem více, než v horách. V Orthezu si dáváme pauzu v parku u jezírka. Najedeným s prázdnými močáky je nám mnohem líp.
Zázračné město Lourdes plné poutníků a života.
Najíždíme na D947 na Dax. Cesta začíná ubíhat rychleji. Jsou tu první borové lesíky vonící pryskyřicí. Z Daxu je to dalších 42 km k St. Girons jen borovými lesy. Obrovské písečné pláně zarostlé borovými lesy. Tisícinásobné Bzenecko u nás. Jsme pár kroků od západního atlantického pobřeží Francie. Pás Pyrenejí, které jsme měli většinu cesty po levici se ztratil. V St. Girons nacházíme kemp kousek od pláže. Stavíme stan a jdeme omrknout Gaskoňský záliv – Golfe de Gascogne. Do pásku dopadají obrovské stěny mořských vln. Přitom vítr je mírný. Nedá se v nich ani koupat. Když se odvážíme dál od břehu vlny nás valchují a zasypávají zvířeným pískem. Pláž se táhne oběma směry do nekonečna. Stejně tak oceán splývá na obzoru s oblohou. Chvíli blbneme ve zpěněných jazycích vln těsně u břehu. Nad námi přelétá osm jespáků písečných.
Poté, co jsme z těl smyli písek a sůl a jsme po večeři, se jdeme znovu podívat na pláž. Slunce už je nízko nad obzorem. Vlny jsou mnohem menší. Na hladině se pohupují postavičky surfařů sedících obkročmo na svých prknech a čekajících na tu správnou vlnu. Na písečném břehu před vlnami pobíhá skupinka šesti jespáků písečných. Dalších osm se k nim přidává. Dovolí nám, abychom se k nim přiblížili na pět metrů. Slunce klesá do moře. Okamžik, který nenechá v klidu žádného romantika. Několik jich sedí na písečné duně, koukají k západu a popíjejí víno. Jiní se objímají v dosahu mořské pěny. Jdeme si sednout ke stanu. Také otevíráme víno. Je tu neuvěřitelně příjemně. Vlahý večer s dobrou muzikou linoucí se od surfařů. Na rozdíl od dnů minulých není vůbec zima. U vína sedíme nezvykle dlouho.
Slunce zapadající do mořských vln pozorované z vyhřátého písku pláže – večerní pohoda.
21. září 2006
Den sice začal modrou oblohou, ale postupně se objevují mráčky. Opouštíme kemp (12,50 €/2 osoby/noc) a stále stejnými borovými lesy jedeme k severu. Kousek pod Arcachonem je na břehu známá písečná duna Pyla. Je krásný den, slunce pálí a tak i turistů je tu dost (za parkování se platí 3,15 €). Nejdřív se jde kolem stánků a kavárniček a pak náhle proti nám stojí žlutá, odhadem 40 m vysoká stěna písku. Nahoru se jde po plastových schůdcích. Na hřebeni duny silně fouká vítr a nese sebou oblaka drobného písku. Ve větru se snaží plachtit orlovec. Poletují tu i vlaštovky.
Během několika chvil jej máme všude. Lepí se na upocené tělo, ukládá se ve vlasech a vyplňuje všechny mezery v oblečení. Nádhera. Písek mám ve všech kapsách, ve foťáku, v očích, v uších i nosu. Ale výhled je tu krásný. Obcházím několik písečných přesypů. Člověk je tu jako na poušti. Pak následuje dálnice na Bordeaux, které objíždíme k severu na Mirambeau (3,80 €). Odsud se pak kroutíme po okreskách směr Cores a Sanjon. Tohle městečko je hrozné. Úzké uličky, semafory, řidiči amatéři a při výjezdu ze spleti ulic najednou lup a v levém spodním rohu čelního skla se nám rozlezl pavouk praskliny. Jen doufat, že to nepraskne víc a nepojedeme domů bez předního skla.
Kus za Morennes nás čeká dlouhý most na ostrov Ile d’Oléron. Provoz houstne a s ním bohužel i mraky. Obloha zčernala a tma je téměř jako v noci. Pak přichází liják. Snažíme se na východní straně ostrova najít kemp, ale nedaří se. Ocitáme se v přístavu (asi Douhat). Na chvíli přestává pršet. Poletují tu racci. Přesouváme se kousek na pláž. Znovu se déšť spouští. Zpod stříšky jakési chajdy koukáme po okolí: racek žlutonohý, racci stříbřití a chechtaví a asi 10 rybáků severních. Ovšem největším překvapením je pro mě silueta pevnosti asi 2 km od břehu. Dobře ji znám – pevnost Boyard. Ani jsem netušil, že je právě tady. Místní pobřeží by mělo být zajímavé i z hlediska tahu bahňáků. Musíme nejdřív ale najít kemp, abychom ze sebe spláchli všechen ten písek.
Na druhý pokus jsme úspěšní. Jsme jediní hosté. Je po sezóně. Pouští nás dovnitř kluk, který tu hlídá. Rychle stavíme stan a spouští se hustý liják. U sprch je naštěstí přístřešek. zajíždíme k němu s autem a pod střechou rozděláváme stolek s židlemi a vaříme večeři. Jsem zvědavý v jakém stavu bude stan. Déšť je chvílemi hodně prudký. Tma přišla s tmavou oblohou hodně brzy. Zlobí nás komáři. Při světle vycházejícím ze sprch dělám aspoň krátký zápis. Ještě trochu vína, pak autem přejet ke stanu a doufat, že jej v noci neodnese déšť.
Duna Pyla – mohutná písečná duna na mořském pobřeží jižně od Bordeaux.
22. září 2006
Noc byla jeden nekonečně dlouhý prudký liják. Jakoby nám celou tu dobu někdo pouštěl na stanové plátno zahradnickou hadicí proudy vody. Hlučné bubnování, stékání, kapání a čvachtání. Znovu a znovu se budíme a kontrolujeme, jestli někudy do stanu nezatéká. K ránu pršet přestává. Ani se mi tomu nechce věřit.
Balím mokrý stan. Obloha je pod mraky, ale během snídaně se v ní pár tenčích míst dá najít. Platíme 2 € a jedeme k přístavu de Douhat. Začíná odliv. Mořské dno se na mnoho desítek metrů daleko obnažuje a na lov přilétají ptáci. Dělá se slunečno. Nejdřív na pláži sušíme stan a pak vytahujeme dalekohledy a jdeme se podívat po okolí přístavu. Frantíci tu se síťovkami sbírají mušle k obědu. Na holém dnu pobíhají desítky volavek stříbřitých a desítky kameňáčků. Mezi nimi jsou další bahňáci. Pepík rozeznává racky černohlavé. Má postřeh.
Le Douhat (10:00 – 12:35)
pozorované druhy: racek stříbřitý (50 ex.), kormorán velký (2 ex.), racek chechtavý (150 ex.), ústřičník velký (50 ex.), racek žlutonohý (10 ex.), rybák severní (4 ex.), jespák písečný (10 ex.), racek mořský, volavka stříbřitá (27 ex.), racek černohlavý (6 ex.), kameňáček pestrý (30 ex.), kulík bledý (4 ex.., od částečně po úplně přepeřené), kulík písečný (20 ex.), racek bouřní (2. rok)
Pak se přesouváme na pláž k Boyardville. Je odsud pěkný výhled na pevnost Boyard. Dlouho se tu ale nezdržujeme. Zastavujeme u viaduktu spojujícího ostrov s pevninou. V dálce na mělčině jsem zahlédl kolihy. Vytahujeme opět nádobíčko a projíždíme okolí. Kolem prolétá dudek.
Viadukt na Ile d’Oléron (14:35 – 14:55)
pozorované druhy: koliha velká (45 ex.), dudek chocholatý, vodouš šedý (5 ex.), volavka stříbřitá (50 ex.), ledňáček říční, břehouš černoocasý, volavka popelavá (3 ex.), racek stříbřitý a chechtavý (400 ex.), moták pilich (juv.)
A pokračujeme dál na La Rochelle a Marans a zpět k západu k zátoce l’Aiguillon. V Marans jsme totiž konečně koupili podrobnou mapu okolí a teď už přesně víme kam jet. Ze St. Michel se odpojuje k zátoce slepá silnice D60. Na příjezdové cestě stojí ochranářské auto. Vybalujeme u něj židličky a stolek a hrajeme si na piknikující turisty. Auto odjíždí, my dojídáme a dojíždíme kus cesty ke hrázi zátoky. Je tu už jedna dvojice se stativáky a záhy přijíždí druhá. Celá zátoka bývá při odlivu nejspíš suchá. Obcházíme kousek hráze k pozorovatelně a přibývají nám další druhy: slavík modráček, bramborníček hnědý, linduška luční a strnad rákosní. Slunce máme za zády, fouká jen slabý vítr, obloha je polojasná, prostě ideální podmínky k pozorování. Do rákosin se nají sletovat k noclehu bahňáci. Fakt je, že velmi daleko na druhé straně zátoky vidíme tisícová hejna menších ptáků občas po vyplašení kroužit.
Baie de l’Aiguillon (17:25 – 19:10)
pozorované druhy: moták pilich (4 ex.)., poštolka obecná, volavka popelavá (20 ex.), bělořit šedý (2 ex.), racek chechtavý (100+), kachna divoká (100+), kormorán velký (30 ex.), konipas luční (5 ex.), slavík modráček, moták pochop (2 ex.), kulík bledý (2 ex.), rybák malý (3 ex.), vodouš rudonohý (3 ex.), orlovec říční, koliha velká (150 ex.), jespák písečný (30 ex.), linduška luční, volavka bílá (5 ex.), skřivan polní, racek žlutonohý (2 ex.), racek stříbřitý (100+), bramborníček hnědý (3 ex.), husice liščí (22 ex.), strnad rákosní (30 ex.), kalous ušatý (2 ex.)
Návrat k autu nám znepříjemňují roje komárů. Přesto sedáme na chvíli ven k vínu. Přijíždí auto. Frantíci si jedou nalovit mušle k večeři. Jeden k nám přichází a říká: Dobrý večer. Překvapeně na něho hledíme. Mluví slovensky. Říká, že v roce 1966 u nás pracoval v Karviné. Od té doby prý slovenštinu nepoužil. Přesto mluví slovensky skvěle.
Komárů přibývá. Chovají se jako šílení. Odbíhám se ještě s posledními paprsky slunce mrknout na lagunu. Hladina v dálce je poseta tisíci racků. V zapadajícím slunci mají růžovou barvu jako plameňáci v Camargue. Pak už se běžím za Pepem skrýt před komáry do auta. Venku to bzučí, jedni nám narážejí do oken a druzí jen výhružně sedí na sklech. Bojíme se vylézt z auta. Stejně ale budeme muset. Nakonec jsme se dohodli, že ještě přejedeme kousek blíž k moři, kde snad díky větříku bude komárů míň. Vybíhám pro židličky a s okýnkama otevřenýma dokořán, abychom vyfoukali komáry, ujíždíme tmou pryč. Vyprovází nás dvojice kalousů. Kolem la Dive k mořskému pobřeží u Pointe de l’Aiguillon.
Zastavujeme na parkovišťátku těměř před koncem silnice. Jsme pár kroků od moře, větřík pofukuje a přesto jsou tu komáří hejna znovu. V rychlosti si chystáme ležení v autě a zaboucháváme dveře. Uvnitř tmy auta ale bzučí desítky vetřelců. Rozsvěcuji lampičku, komáři bzučí kolem ní a já je tleskáním ničím mezi dlaněmi. Masakr. Ruce mám plné rozmačkaných tělíček. Zbytek ubíjíme na stropě. Když pak komáří bzukot utichá, je strop auta samá šmouha. Ted už nesmíme ven. Ještě chvíli si v malém rychle se zapařujícím prostoru čteme.
23. září 2006
Dočítáme knihy, já Muže, který se dívá od Moravii a Pépe Sinuheta od Waltariho. Snídáme a přesouváme se na konec silnice. Počasí je krásné, pofukuje silnější jihovýchodní vítr a je právě odliv. Postupně se na tomto písčitém výběžku pevniny shromažďuje snad 10 dalších birderů s dalekohledy. Jedni sledují mořské dno, mezi ně patříme my a druzí křoviny a travou zarostlé duny. Na dně se krmí bahňáci, volavky a racci a přes výčnělek pevniny přetahují pěvci. Nejvíc je tu k vidění budníčků (asi větších, protože mají růžovohnědé nohy a dost žlutý předek těla) a lindušek úhorních.
Pointe de l’Aiguillon (9:55 – 1:05)
pozorované druhy: vrabec domácí (50 ex.), zvonek zelený, stehlík obecný (100 ex.), konopka obecná (30 ex.), králíček ohnivý (2 ex.), rybák severní, rybák velkozobý (3 ex.), kulík bledý (200+), kulík písečný (50 ex.), hrdlička zahradní (10 ex.), chocholouš obecný (5 ex.), jiřička obecná (100+), vlaštovka obecná (100+), vodouš rudonohý (5 ex.), volavka stříbřitá (20 ex.), volavka popelavá (10 ex.), koliha velká (2 ex.), racek žlutonohý (5 ex.), racek chechtavý (100+), racek stříbřitý (100+), břehouš černoocasý, kameňáček pestrý (2 ex.), rehek domácí (3 ex.), jespák obecný (15 ex.), kormorán velký (20 ex.), břehouš rudý, špaček obecný (100+), vodouš šedý, jespák písečný, pisík obecný, včelojed lesní, bělořit šedý (2 ex.), bramborníček hnědý (3 ex.), bramborníček černohlavý, linduška úhorní (100+), linduška luční (20 ex.), budníček větší (50 ex.), ostříž lesní
Po poledni zastavujeme za La Tranche u lesíka s práchnivými stolky a lavičkami abychom poobědvali. Stále ještě nám chybí oproti Frantíkům při pikniku vychytávka v podobě čistého ubrusu a nádobí. Skvěle si pochutnáváme. Následuje Les Sables d’Oloune. Jde o veliké přímořské letovisko zaměřené na turisty. Několikakilometrové nábřeží s plážemi je lemováno desítkami hotelů. Přitažlivé pro nás ale moc není. Stejně jako doma je i tady krásné babí léto. Po ránu je zima, ale den je slunečný a příjemný. Stačí se ale schovat do stínu a je potřeba se přiobléknout. Posouváme se dál na sever za ostrov Ille de Noirmoutier a za Pornic. Je tu pevninský výčnělek, kde chceme zůstat na noc. Nacházíme při silnici D13 malé městečko s přístavem, kde se na malé mělčině krmí heno kameňáčků a racků.
Port de Giraud (18:00 – 18:50)
pozorované druhy: racek chechtavý (300 ex.), racek stříbřitý (50 ex.), potápka roháč, kamenáček pestrý (120 ex.), jespák obecný (3 ex.), konipas bílý (5 ex.), konipas luční (2 ex.), kormorán velký (10 ex.), bělořit šedý, kulík písečný (25 ex.), rybák obecný (2 ex.), špaček obecný (50 ex.), racek černohlavý (2 ex.), ibis posvátný (3 ex. , přelet za městem), čejka chocholatá (asi 250 ex. cestou k městu)
Po pravdě nás teď vzrušuje představa racka Sabinova. Co kdyby? Jsme v oblasti s největší pravděpodobností jeho pozorování. V každém případě se teď budeme držet pobřeží. Popojíždíme k přístavu vedlejšího městečka. Od západu se blíží bouřka, tmavé mraky a cáry deště už visí nad mořem. Občas se zablýská. Déšť nás obchází velikým obloukem značnou rychlostí. Je chvíli před osmou. Sobotní večer. Tím, že se zdržujeme v povzdálí od lidského ruchu, je i tento večer klidný a bez shonu. Před námi se vlní moře s jachtami opuštěnými u bójí. Jen jediný osamělý sufrař ještě občas sjede větší vlnu. Přes šumění moře se dají zaslechnout rybáci severní a za námi se ozývá hlas červenky. Bude to krutý návrat do hájemství času, když tady nám na něm už 15. den nezáleží. S tmou se dostavuje I déšť. Zalézáme do auta. Oslepují nás blesky v několika zlomcích provázené hřměním. Bouře je přímo nad námi. Jen doufám, že prasklé čelní okno vydrží nápor obrovských kapek deště.
Seawatching v Port aux Anes. Při odlivu bylo mořské dno plné bahňáků a ty vzdálenější obzory skrývaly buřňáky a tereje.
| předchozí část | další část |