Maďarsko 2008 – Hortobágy

11.X. – 13.X.2008

Za křikem jeřábů do východomaďarských plání.

Když jsme vloni s kamarády vyrazili za hejny jeřábů shromažďujícími se před odletem na jih ve východomaďarské pusztě, provázelo nás nevlídné deštivé počasí. Po celé čtyři dny bylo šero a zima. Letošní cestu, která proběhla o týden dříve a byla o den kratší, nám v pastelových barvách začínajícího podzimu zkrášlilo nádherné babí léto.

Členové výpravy:
Robert Doležal
Petr Moutelík
Jiří Novák
Jirka Ševčík

---

11. října 2008

Již od léta jsme si slibovali návrat k Hortobágy, kde jsme vloni strávili čtyři dny na konci října a letos týden na přelomu června a července. Stačilo pak jen pár mailů a vše bylo domluveno.

V sobotu ráno balím do báglu několik nezbytností a stavím ho do předsíně vedle stále připraveného fotobaťohu. Po osmé dostávám první textovku od Jirky Ševčíka: „jsem na startovní čáře“. Jdu si ho vyzvednout k Letohrádku Mitrovských a mezitím přijíždí i Petr Moutelík. O půl hodiny později jsme kompletní, když dorazil trochu vystresovaný Jirka Novák v podivně sebou házejícím Favoritu. Bál se, že ani nedojede, ale nakonec se to povedlo.

Před devátou se můžeme pustit na cestu. Až do Bratislavy projíždíme místy pěkně hustými závějemi mlhy, následuje tunel a za ním je najednou modrá obloha a hřející slunce. Na maďarských hranicích platíme dálniční známku (5,5 € na 4 dny) a následuje zdlouhavé přibližování k Budapešti, které je v posledním úseku po levé straně lemováno vápencovými svahy a stěnami. Budapeští projíždíme vcelku hladce i bez navigace. Těsně za městem pak zastavujeme na prvním odpočívadle. Jde o tradiční zastávku na občerstvení, která je tentokrát pestřejší o takový malý workshop věnovaný fotografování chocholoušů, kteří se potulují po parkovišti a okolních trávnících.

Z dálnice M3 odbočujeme u Füzesabony na známou silnici č. 33 směřující přes jezero Tisza-tó k východu na Debrecen. Krajina se tu náhle rozlévá do nekonečných rovin. Před odbočkou na Egyek nad námi přelétá první skupina jeřábů popelavých. Míjíme teď už opuštěný lesík s kolonií poštolek rudonohých a prázdnou stěnu, ve které u odbočky na Nagyiván hnízdí vlhy.

Před vesnicí Hortobágy nás vítají hejna havranů a několik volavek bílých postávajících na pastvinách podél silnice. Návštěvnické centrum je dnes už zavřeno, přesunujeme se tedy přímo před rodinný domek Irmy a Petera, kde jsme bydleli vloni na podzim. Peter otevírá bránu a vesele se s námi vítá jako by nás už čekal. Stěhujeme věci do vejminku na dvoře a nedočkavě se jedeme mrknout do terénu.

V okolí farmy u Szálkahalomu je klid. Stádo dlouhorohého uherského skotu se pase u vahadlové studny. Za ním přeletují hejna špačků a přes nás pak krákající havrani s kavkami. Děláme jen několik fotografií a pokračujeme k východu. Objevují se první menší hejna jeřábů. Jejich skupiny se zvedají z polí a letí k severozápadu. Jedno větší hejno se zdržuje u farmy Alföldi tanya. Ptáci se pasou na zbytcích posečené kukuřice. Slunce se kloní k západu, přes Balmazújváros spěcháme obloukem k Tiszacsege. Jsme o pár set km dál k východu a slunce tu zapadá nejméně o půl hodiny dříve, než u nás. Hejna jeřábů jsou stále početnější a hlasitější. Kousek před první pozorovací věžičkou stojící u silnice nás těsně nad hlavou míjí silueta motáka.
Prudce brzdíme u krajnice, vyskakujeme z auta a sledujeme dravce dalekohledy. Nad zlatavou pusztou asi stovku metrů od nás poletuje nádherný samec motáka stepního. Plachtí nevysoko nad zemí, kopíruje terén, spouští se níž a zase stoupá ve vzduchu. Až na malé černé cípy v koncích křídel je téměř čistě bílý. Jen neradi ujíždíme dál. Vyhlášená pozorovatelna severně od Kondáse a poslední v řadě směrem na Tiszaczege je přeplněna lidmi. Podél silnice u ní stojí asi dvě desítky aut. Je víkend a každý chce vidět to úchvatné divadlo. Zastavujeme několik set metrů východně od pozorovatelny na odbočce k farmě Kiscserepes. Ani nás nepřekvapuje, že skupina aut, která tu stojí, má české SPZ-etky. Z okolní puszty se s hlasitým krru krru slétají stovky a tisíce dalších jeřábů směrem k nocovišti na Kondási. Nedaleko od nás se pohybuje asi stovka lindušek lučních. Obloha se barví do oranžova zapadajícím sluncem. Ozývá se překotné cvakání uzávěrek fotoaparátů. Jeřábi přeletují před námi přes rudý kotouč zapadajícího slunce
a za našimi zády pro změnu přes bledou tvář měsíce, který má jen několik dní k úplňku. Každý to chce zachytit. Rychle se stmívá. Křik stovek jeřábů neutichá, nese se chládnoucím večerním vzduchem a vyplňuje celý ten nekonečný prostor okolní puszty. Jen hrubým odhadem usuzuji, že jsme ještě před setměním mohli vidět několik desítek tisíc jeřábů (podle sčítání z předchozího dne jich bylo 73.600). Monumentální divadlo přikrývá tma. Kdo ví kolik lidí z okolních vesnic ví o tom, co se jim děje jen několik kilometrů za chalupou.

S kolegy z Čech a Moravy se pak jedeme podívat k návštěvnickému centru, které leží u odbočky ze silnice č. 33 na Egyek. Mají tu stany postavené pod stromy vedle ubytovny, kam do otvoru v opravovaném štítu zalétají krmit své mladé za svitu silných reflektorů sovy pálené. Ve vedlejší sczárdě si dáváme pivo a pak už se přesunujeme pod přístřešky k ubytovně, kde vesele popíjíme a tlacháme o všem možném i nemožném. Ozývá se hlasitý smích, bujaré přípitky „na jeřáby“ a „na dytíky“, výkřiky typu „ti sýčci nám tady serou na stany!!“ a nakonec i zvuk kytary doprovázený zpěvem. Ze tmy se občas ozve štěknutí rozespalého hafana, občas se objeví neslyšná silueta pálenky přinášející další potravu mladým, sem tam se vynoří kyselý rozespalý obličej někoho z ubytovny a hvězdy nad námi secvičují spartakiádu, blikají a pomrkávají po nás bezostyšně, protože bledý měsíc už šel dávno do hajan.

Musíme se rozloučit a opustit veselou společnost. Peter už nás čeká a vejminek je příjemně vytopený. Něco k snědku, ještě nějaký ten přípitek a pak už uléhám na měkkou pelest a v mžiku nevím o světě.

---

12. října 2008

Ráno je ukryté v mlze, která ne a ne se rozpustit. Nehodláme na ni čekat a protože je návštěvnické středisko ještě uzavřené, tak zajíždíme k hotelu na západním konci Hortobágy a kupujeme povolenky ke vstupu do parku tam (900 HUF na osobu a den). Pak už zajíždíme k soustavě rybníků Hortobágy-halastó. Mlha se stále ještě nerozpouští. Na výchozí stanici úzkokolejky kupujeme zpáteční lístky na poslední spoj v 16:00 (400 HUF na osobu), balíme vše potřebné a vyrážíme mezi rybníky.

Vzduch je vlhký a nehybný, v úplném bezvětří těžce visí z okolní vegetace pavučiny s nákladem rosy. Z mokřin na nás nehybně hledí mlhavé siluety vodních buvolů. První pozorovatelnu vynecháváme. U druhé jsme těsně před jedenáctou hodinou, která tentokrát skutečně rozhodla. Mlha se náhle trhá, objevuje se modrá obloha a dohlednost roste každou minutu. Míjejí nás kormoráni malí, hejna hus velkých a co chvíli kolem nás poskakují v rákosí sýkořice. Rybník číslo VI je upuštěný a na jeho bahnitém dně odpočívají husy velké, čejky chocholaté a několik desítek bekasin otavních.

Když vláček přiváží další várku turistů, kteří dupou po schodech pozorovatelny nahoru a dolů a naše stativáky poskakují a nedají se uklidnit, tak raděj slézáme dolů a věnujeme se focení sýkořic. Chce to jen trpělivost, protože většina lidí dalším vláčkem zase odjíždí a je tu klid. Už se těšíme ke Kondási. Tento největší z rybníků je z poloviny vypuštěný. U jeho nejvzdálenějšího břehu postává několik stovek jeřábů, na poloostrově blízko nás odpočívají husy velké a někde mezi jeřáby a husami hledají na bahnitém dně potravu husy malé. Naštěstí se asi po hodině zvedají a přilétají blíže k nám. Chvíli odpočívají a opět odlétají. Stativákem je máme jako na dlani. Takhle dopodrobna jsem si je ještě nikdy neprohlédl. V 16:00 nasedáme do malého vagonku a za poskakování po kolejích se vracíme k autu.

Hortobágy-Halastó
čas: 9:40 – 16:20
pozorované druhy: volavka popelavá (30 ex.), sýkořice vousatá (100+), husa velká (3.000 ex.), chřástal vodní (5 ex., většinou jen hlas), kormorán malý (asi 100 ex.), kachna divoká (600 ex.), strnad rákosní (10 ex.), moudivláček lužní (50 ex.), ledňáček říční, racek chechtavý (200 ex.), rákosník obecný (2x hlas), bukač velký (3 ex.), čírka obecná (min. 4.000 ex.), slípka zelenonohá, kormorán velký (30 ex.), bekasina otavní (50 ex.), labuť velká (4 ex.), volavka bílá (60 ex.), kopřivka obecná (500 ex.), potápka malá (2 ex.), polák velký (30 ex.), moták pochop (4 ex.), lžičák pestrý (45 ex.), koliha velká (5 ex.), racek bělohlavý (60 ex.), polák malý (F), čejka chocholatá (370 ex.), kulík zlatý (40 ex.), ostralka štíhlá (20 ex.), hvízdák eurasijský (30 ex.), konipas bílý (8 ex.), jeřáb popelavý (200 ex.), orel mořský (7 ex.), kulík bledý (15 ex.), jespák obecný (30 ex.), jespák malý (2 ex.), husa malá (33 ex.), vodouš šedý (2 ex.), jespák šedý (2 ex.), luňák hnědý, racek bouřní (5 ex.) – 41 druhů
sýkora koňadra, budníček menší, červenka obecná, sýkora modřinka, špaček obecný, vrabec polní, králíček obecný, straka obecná, skřivan polní

Naproti rybníkům Hortobágy-halastó se nachází další soustava menších vodních nádrží Akadémiai-tavak. Den se krátí. Rozhodujeme se tu zůstat na úkor dalšího večera ve společnosti jeřábů. Nejobsazenějším je hned první rybník č. IV. Na jeho hladině jsou desítky poláků. Podél břehů je také ukryto neuvěřitelných 75 poláků malých (dalších 14 ptáků je na vedlejším rybníku č. III). Do seznamu pozorovaných druhů nám přibývá jedna osamělá volavka stříbřitá a také potáplice severní. Asi před čtrnácti dny tu byla zastižena dokonce potáplice lední. Na valu kolem zamokřené louky se shromažďují strnadi luční. Krmí se v trávě, občas se posadí na dráty elektrického vedení a po desítkách pokračují k jihu. Během té hodiny a půl, kterou mezi rybníky trávíme jich tu odhaduji přinejmenším 150. Odjíždíme za šera po západu slunce. Racci, kteří poletují nad vodní hladinou mají od rudého západu slunce růžovou barvu a vypadají velice exoticky. K nocovišti na Kondási míří husy, velcí racci a několik jeřábů.

Akadémiai-tavak
čas: 16:40 – 18:30
nové druhy do dnešního seznamu: polák malý (89 ex.), potáplice severní, potápka roháč (39 ex.), volavka stříbřitá, lyska černá (20 ex.) strnad luční (150 ex.), ťuhýk šedý
Vracíme se na vejminek v ulici Sarkádi Imre Utca č. 13. Celodenní pobíhání po venku člověka unaví. Listujeme atlasy ptáků, rekapitulujeme dnešní nádherný den, popíjíme červené, pozorujeme, jak řetízkuje Jirkova slivovica, plánujeme zítřek …

---

13. října 2008

Ranní mlha se zdá být jen řídká. Balíme se, platíme Irmě za ubytování (4.000 HUF za osobu a noc), srdečně se loučíme s Peterem a odjíždíme nejprve do místní samoobsluhy koupit domů nějakou tu lahvinku lahodného tokaje a pak do návštěvnického centra zjistit, jestli nemají novou zajímavou ornitologickou publikaci psanou v angličtině. Pak následuje jeden dlouhý okruh po okolí, který jsme absolvovali hned v sobotu odpoledne po příjezdu.

Menší či větší skupiny jeřábů jsou rozptýleny v posečených kukuřičných polích podél silnice směrem k východu z Hortobágy. Několik jich zkoušíme fotit u farmy Alföldi tanya. Chtělo by to ale kryt a dostatek času a trpělivosti. Nic z toho bohužel nemáme. Čím dále jsme od vesnice, tím je vzduch čistější, bez mlhy. Projíždíme Balmazújváros a vracíme se k západu směrem na Tiszacsege. Cestou několikrát zastavujeme a dalekohledy prohlížíme okolní pustu. Od severu se vždy ozývají hlasy jeřábů. Za Tiszacsege už nejsou vidět žádní. Pokračujeme na Egyek a pak dále k jihu na Nagyiván. Zde opět jeřáby potkáváme. V polích se jich pasou stovky. U silnice stojí zájezdový autobus obklopený staříky se stativáky. Pro jistotu zastavujeme také. Co kdyby. Kousek od nás poletuje samec pilicha a na druhé straně cesty loví káně rousná. Dropi, kteří se občas v oblasti Kása-halmi-dülödají zahlédnout, se tentokrát nekonají. Projíždíme pitoreskní Nagyiván, jehož ulice jsou lemované sloupy s čapími hnízdy. Ještě několik ohlédnutí a dalekohledy můžeme schovat. Vracíme se domů.

Na odpočívadle před Budapeští naposledy vytahuji foťák, abych se ještě jednou pokusil o pár obrázků chocholoušů. Slunce pálí, obloha je modrá. Babí léto nás doprovází až po Bratislavu. Zde se obloha zatahuje, teplota prudce klesá a zbytek cesty je už zamračený a sychravý. Po sedmé večer se všichni loučíme u nás ve dvoře. Možná, že se jednalo o poslední výpravu, jejíž startovní čarou je právě tento dvůr. Po novém roce se stěhujeme jinam. Rozhodně ale nešlo o poslední cestu za křikem jeřábů nesoucím se nad nekonečnými pláněmi podzimní východomaďarské puzsty.