Čtvrtek 24.března:
Zdá se, že jsem si těmi svými koníčky na sebe upletl pěkný bič. Kde jsou ty idylické časy, kdy se mi na krku pohupoval jen dalekohled a do žebradla na rameni se vešlo vše ostatní – svačina, zápisník a Balátův určovací klíč. Ještě začátkem nového tisíciletí, kdy jsem se k pozorování ptáků vrátil, mi bohatě stačil jen dalekohled a kompaktní Pentax k focení. Pak přibyl stativák a poznenáhlu se začala rozšiřovat i fotovýbava. Následující roky jsem hleděl na to, abych si vystačil s tím co mám. I tak jsem ale na zádech tahal už poněkud těžší bágl, který je nezanedbatelný zvláště při cestách do zahraničí, kdy je znát každé kilo navíc. Vloni jsem se ale rozhodl, že bych svoje ptáčkařské aktivity mohl rozšířit o kroužkvání. Jestli se mi do té doby vše vešlo do báglu na záda, tak teď už to neplatí – balíčky se sítěmi jsou ještě relativně tím nejmenším. Také několik párů třístovkových hřebů na kotvení váží nějaký ten kilogram, ale pořád se ještě vejdou do kožené brašny. Ovšem kovové tyčky, na které sítě napínám, už přehlédnout nelze. Je jich pěkně těžký a objemný ranec. Cestovat se vším tímto harampádím veřejnou dopravou se zkrátka nedá.
Proto mi trvalou nějakou chvíli, než jsem ve čtvrtek všechny své rance nacpal do auta, přidal k nim oblečení, jídlo, spacák, broďáky a za auto zapřáhl ještě Lolka – obytný pidikaravan polské výroby. S celým tímto pojízdným cirkusem jsem se vypravil k zamokřenému poli u Blučiny.
Zaparkoval jsem u strouhy na kraji vesnice, nazul broďáky a prošel si lokalitu označenou na mapách místním názvem Přidánky. Na druhé straně strouhy poletovaly tři páry vodoušů rudonohých, posedávaly čejky a občas se ozval kulík říční. Po podmáčeném poli se důstojně procházela čtveřice čápů bílých a nad vyšší vegetací u Cézavy nízkým letem pátral samec pochopa. Našel jsem vlhčí místo, ze kterého vzlétlo asi 15 bekasin otavních a řekl si, že tu natáhnu sítě. Došel jsem si pro tyčky a pustil se do toho. Čerstvý vítr mi dal pořádně zabrat, ale později by se měl podle předpovědi počasí uklidnit. Světla postupně ubývalo a na jihu se mezi mraky objevil kousek obrovského žlutavého měsíčního koláče. Vyšlápl jsem dvě slučky. Z mnoha míst se ozývaly lindušky luční. Jedna z nich mi uvízla v bahňákovce – můj první dnešní úlovek. O půl hodiny později jsem v síti našel první bekasinu. Pak už jsem chodil k sítím co hodinu po celou noc, ale nic dalšího se nechytilo. Jen nad reprákem přibyla v síti poměrně slušná díra. No čo už? Příště zkusím namixovat jinou směsku hlasů.
Ráno se znovu objevil pochop, ale i samice pilicha. Měsíc přešel přes celou oblohu a změnil se ve vybledlý nanicovatý bochánek kdesi nad JZ obzorem. Při balení sítí jsem opět vyšlápl jednu slučku. Hurá domů, abych ulevil Pepemu, který pečuje o zvracejícího Josefa a demoliční četu dvojčat.
Jeden ze čtyř čápů bílých (Ciconia ciconia) procházejících se nevzrušeně v mé těsné blízkosti.
Pátek 25.března:
Jožka má stále ještě barvu zelených odstínů. Dávám preventivní kalíšek meruňky a po obědě jdu se staršími kluky na Hády. Je zataženo, ale vítr není studený. Parkoviště je plné aut a bezlistý dubový les je plný hlasy šplhavců. Opakovaně se ozývají žluny zelené a s křikem se honí strakapoudi velcí. Tím vším se proplétají trylky drozda zpěvného a pískavé hlasy koňader. Naším cílem je strakapoud prostřední a já jsem zvědavý, jestli mi kluci dají příležitost ho vidět. Neustále poletují po okolí, pokřikují, mlátí se větvemi… Na udupané louce u horního kraje lomu kvete několik konikleců a obloha je stále tmavší. Za vysílačem vstupujeme do lesa plného uschlých a polámaných stromů. Zkouším krátce pustit z mobilu nahrávku a strakapoud prostřední se skutečně přilétá podívat. Úkol je splněn, můžeme se věnovat zábavě. Tou je v představách kluků šplhání po šutrech a stěnách lomu. Netrvá to ale dlouho a Franta se válí po zemi s vyvrtnutým kotníkem. No nic, pomalounku se obloukem vracíme k autu. Zpívají strnadi obecní a potkáváme dvojici mlynaříků – jednoho s bílou hlavičkou a druhého s pruhovanou. Začíná poprchávat a déšť postupně houstne. Po dvou hodinách jsme zpět u auta. Domů vracím Frantu s oteklým kotníkem. Po několika minutách i u něj propuká šavlový tanec nepříjemné virózy, jejíž štafetu přebral od Josefa. No a do večera se k němu přidává i Vojta. Rychle nějaký ten kalíšek medicíny. Jsem zvědavý, jak dlouho s Pepem budeme odolávat.
Jediná bekasina otavní (Gallinago gallinago), která mi uvízla na Blučině v síti.
Sobota 26.března:
Máme tu střídání stráží. Starší kluci leží s kýbly u postelí a Josef už je vcelku čilouš. Jdeme se tedy spolu aspoň na chvilku projít do lesa nad Lesnou. Čas od času zkouším přehrát hlas šoupálka dlouhoprstého, ale reakce žádná. Vedou pěnkavy, koňadry, občas se ozve nějaký ten šplhavec nebo jazzmenka červenka. Z paseky už i tady zpívá první budníček menší.
Po obědě utíkám znovu do lesa kousek nad Soběšice. Mám sebou síť a chci se pokusit chytit nějakého šoupálka dlouhoprstého, kterého bych přidal k „RAS pokusu na nečisto“, se kterým tady začal minulý týden Petr Podzemný. Z autobusu vystupuji na zastávce U Buku a prvního šoupálka zaznamenávám už po několika desítkách metrů. Natahuji síť, spouštím přehrávku a čekám. Šoupálek se přilétá podívat, přeletuje kolem, ale níž se nespouští. Petr minulý týden chytil každého šoupálka, na kterého narazil – 9 ptáků. Tento prostě zájem nemá. Ok, říkám si, zkusíme to jinde. Les plní hlasy obou druhů žlun, strakapoudů velkých a datlů. Co chvíli se ozývá uhelníček nebo parukářka. Druhého šoupálka nacházím asi o 300 m dál, ale výsledek je stejný. Zajímavé je i hlasové srovnání s prvním ptákem. Liší se koncovkou. Stačí dalších asi 60 m a mám dalšího šoupálka. Ozývá se chlapácky a přilétá až těsně nad síť. Když už se zdá, že si dá říct, prořítí se těsně kolem sítě dvojice srn a za nimi dvojice psů. Vstávám a s křikem jim vstupuji do cesty. Nechci, aby mi roztrhali síť. Se štěkotem se nechají zahnat. Holt příměstské lesy, zvěř tu moc klidu díky lidem nemá. No a co šoupálek? Nic, nula. Naproti ve svahu křičí datel, dole ve strži zpívá střízlík a nade mnou kráká krkavec. No nic, pro dnešek toho nechám. Chtělo by to vyrazit do lesa s někým, kdo už RAS na šoupálcích nějaký pátek dělá.
Jeden ze zvědavých, ale opatrných šoupálků dlouhoprstých (Certhia familiaris).
Pondělí 28.března:
Včerejší nádherný volný den jsem se proválel v posteli. Šavlový tanec se u mě dostavil i přes vydatnou prevenci ve formě kalíšků loňské meruňky. Jedinou radost mi udělala osamělá vlaštovka, která za oknem prolétla v 9:13, kdy jsem měl zrovna světlejší chvilku. Celý krásný den v tahu. Škoda.
Dnes ráno je mi ale už přece jen lépe. Rodinka včera odjela do Pístovic a kluci dnes chodí s pomlázkou. Něco málo pojídám a zdá se, že to naruby obrácený žaludek zvládá. Venku je krásně. Po poledni už to dál v posteli nevydržím. Oblékám se, beru dalekohled a jdu ven. Nohy se mi trochu podlamují, ale jde to. Sedám na autobus a jedu nad Soběšice. Je neuvěřitelné, jak jaro za ty dva dny poskočilo. Budníčků menších se ozývá už nejméně pět a na mnoha místech vyrašily trsy jaterníků. A opět jsou tu jezdci na koních, cyklisti snažící se probojovat krpály, kde žádná cesta nevede, štěkající psi a prchající srny. Užívám si pomalou procházku lesem. Poslouchám uhelníčky a zkouším vyprovokovat králíčky obecné. Šoupálci na dvou ze tří míst, které jsem předevčírem navštívil, hlasitě zpívají. Brzy to zase musím zkusit se sítí. Krátce jsem zahrál střízlíkovi, který zvědavě poskakuje kolem a hledá soka. Když pak kousek od okraje lesa balím dalekohled do baťůžku, vyskočí asi pět metrů ode mě z hustého podrostu divoké prase a s praskotem větví běží hlouběji do lesa. Po těch dvou hodinách loudání jsem pořádně utahaný. Střevní viróza se mnou pěkně zamávala. Ale mohlo to být horší.
