26.6.2022: Vzduchem chlazený twitch

Na dnešní dopoledne jsem si naplánoval birding. Aladin ale hlásí tropický den s teplotami nad třicítkou. V takovém horku se mi někde kolem rybníků motat nechce. Navíc mi tohle období kolem prázdnin vždy přijde jako okurková sezóna. Jasně, pořád je co objevovat, ale většinou spíš člověk touží být někde ve stínu s orosenou sklenicí po ruce. Je tu ovšem ještě jedna možnost. Mohl bych si udělat motovýlet do kopců a podívat se třeba po nějakém tom druhu, který mi běžně v seznamu nefiguruje. A vím přesně, kam to bude a jaký bude cíl.

Po ránu sedám na motorku a v baťůžku na zádech mám jen dalekohled a foťák. Vzduch je stále ještě chladný a silnice jsou téměř prázdné. Rychle projíždím Brno a brzy už frčím po prázdné dálnici na Kroměříž. Obloha je jako vymetená a teplota rychle stoupá. Pár kilometrů po klikatých silnicích k Bystřici pod Hostýnem, dalších pár kilometrů serpentinami do kopce a brzy už parkuji u chaty na Tesáku.

Bylo by mi líp v kraťasech a tričku, ale i tak, v tlustých motorkářských riflích a s koženou bundou přehozenou přes ramena, to docela jde. Většina cesty naštěstí vede lesem, příjemným vlhce chladivým stínem. Kráčím po asfaltce bukovým lesem. Zpívají červenky, střízlíci a všudypřítomné pěnkavy, ozve se drnčivý hlas budníčka lesního a ostré vábení dlaska. Brzy jsem na hranici PR Čerňava. Vzhlížím do korun stromů a poslouchám, jestli se neozve nějaký šplhavec. Šero mezi kmeny prosvětlují paprsky slunce. Je tu krásně. Jsem někde v polovině délky asfaltky procházející rezervací, když se kousek ze svahu nade mnou ozve strakapoud. Čekám a poslouchám. Poloha hlasu se mírně mění, pták přeletuje blíže. Po pár minutách ho vidím šplhat vysoko nad sebou v koruně buku. Mířím na něj dalekohledem a musím se usmát. Můj twitch za strakapoudem bělohřbetým je úspěšný. Pták oťukává suchou větev a já pořizuji několik dokladových obrázků.

Dlouho jsem tohoto šplhavce neviděl. Už je to pěkných pár roků, co mi ho společně s Frantou Kopeckým ukázali bratři Šerkové v Beskydech. Byl to rok 2010 a je docela pravděpodobné, že to bylo i poslední pozorování tohoto krasavce, které z naší přírody mám. Kochám se. Strakapoud mi dává skoro deset minut. Pak odlétá daleko po svahu dolů. Krása. Pomalu se sbírám ke zpáteční cestě. Po chvíli mi o ucho zavadí známý zpěv – lejsek malý. Tady si tak krásně pozpěvuje a u nás v Krasu, v místech, která kvůli němu procházím, je ticho. Co dělat? Snad bude příští rok zase úspěšnější.

Horko prostupuje i do lesa. Oplachuji si ruce a tvář ve stružce vody a po půldruhé hodince se upocený vracím k motorce. Už se těším na vzduchem chlazenou jízdu. Těším se na neuspěchanou cestu domů, na pravidelný zvuk svého stařičkého boxera. I v jedné stopě se dá vyrážet za ptáky a v tomhle počasí jde opravdu o příjemný způsob cestování.