Tak přeci jen se mi podařilo rodinku vytáhnout ven. Včerejší krásné počasí je pryč, obloha je jednolitě šedá, občas mírně poprchá a fouká ledový SZ vítr. Nevadí, hlavně, že budeme aspoň chvíli v terénu.
Jedeme rovnou na kraj Klentnice, kde necháváme auto. Fičí ledový severák. Vinohradem poletuje ještě víc konopek než včera. Stromy jsou bez listí, ale některé jsou oděny do kvíčal. Opět jsou jich stovky protkané drnčením hlasů několika brávníků. Opět hýli a zpívající červenka, opět několik koňader v lomu a žádný zedníček. Vysoko nad námi tentokrát přelétá samec pilicha a později zvláštní, tence houpavý hlas pěvce mířícího k severu. Podobné vábení neznám a budu muset doma pohledat, jestli na něco podobného nenarazím. Jdeme pak ještě kousek po turistické značce směrem k Martince, ale brzy se vracíme. Je kosa. V nizoučkém keři (!) na stepní stráni pozorujeme šoupálka krátkoprstého a později i králíčka obecného. Ve větru nad svahem stojí káně, ozývá se křik žluny zelené a nesmělý popěvek střízlíka. Ještě jedno nahlédnutí do prázdného lomu a cesta k autu, na které potkáváme Vaška Johna s přítelkyní.
Jsem zvědavý, jestli bude ještě někdy průjezdná silnice z Pavlova do Dolních Věstonic. Stejně tak silnice ze Strachotína do Pouzdřan. Už mě ty objížďky nebaví. K hrázi mezi Dolními Věstonicemi a Strachotínem musíme obloukem přes Pernou a Horní Věstonice. Z hráze chvíli koukám na vodní hladinu. Vítr se tu do mě a do stativáku opírá mnohem větší silou než kolem Klentnice. Asi 150 m od nás loví směrem k suchým torzům stromů na dolní nádrži potáplice malá. Pak se obrací na bok a čistí si peří. Pěkné. Ani ne 50 m od hráze na nás pod Strachotínem čeká dvojice sněhulí. Týrat rodinku ledovým povětřím už nehodlám a tak míříme do Ivaně na oběd.
Když odjíždíme z Ivaně, všímám si menších hejn husí opouštějících Novomlýnské nádrže . Letí někam k SZ. Fajn, zastavujeme se ještě na chvilku u Novoveského rybníka, který leží na jejich trase. V západním cípu rybníka píchá zobáky do bahna trojice kolih. Uprostřed odpočívají na menších loužích asi dvě stovky hus s převahou běločelek. Zajímavý je jeden vodouš rudonohý brodící bahnem kousek od hus. Jejich další hejna přeletují rybník a míří někam k Branišovicím.
Pokud vidím ve vzduchu nějaké husy, je mi líto jet domů. Ostatní to chápou a tak se s výhledem na několik menších hejn snažím držet jejich směru. Máme štěstí, že vidíme, kam ta hejna sedají. Jsou to zbytky kukuřičného strniště západně od Pohořelic. Sjíždíme ze silnice mířící ke Znojmu a sledujeme menší pás křovin jdoucí poli k jihu. Husy jsou mezi terénními vlnami několik stovek metrů od nás. Vystupuji z auta, kotvím stativák, přetahuji kapuci přes hlavu a snažím se hejna sedící ve vlnícím se lánu alespoň částečně prohlédnout. Dalekohled se mi pod větrem otřásá, což není při maximálním zvětšení nic příjemného. Přede mnou je odhadem tak 8 tisíc hus. Procenticky bych odhadl poměr hus běločelých, tundrových a velkých na 75:15:10. Po dvaceti minutách prohlížení nalézám bernešku rudokrkou. To je příjemné shledání. Běžím pro Pepka, aby si ji mohl prohlédnout. Daří se. Pak hledám dál a nacházím husu velkou se žlutým límcem. Vítr a vzdálenost mi ale bohužel nedovolí přečíst kód. Škoda. Po necelé hodince postávání v nepříjemném větru se husy z neznámých příčin zvedají. Část se jich vrací, ale větší část letí dál k západu. Nevadí. Jsou tři odpoledne. Myslím, že dnes jsme si to docela užili. Já tedy určitě. 🙂
Jedna ze dvou sněhulí severních (Plectrophenax nivalis) na mořském pobřeží pod Pálavou.
