(překlad článku BirdLife International)
Nepatrná populace ibisů skalních si vede v Sýrii dobře díky ochraně jejich hnízdiště. Mladí ptáci se ale nevracejí zpět do kolonie. Je známo, kde zimují staří ptáci, ale nadále zůstává tajemstvím, kam mizí mladí ptáci při jejich první migraci …
Až do roku 2002 se předpokládalo, že ibis skalní (Geronticus eremita) přežívá ve volné přírodě jen v několika koloniích rozptýlených na území Maroka v počtu asi 92 hnízdících párů. V roce 2007 byla nečekaně objevena reliktní kolonie sedmi ptáků v Sýrii, ve které měl podle předpokladů tento druh zmizet už před 70 roky. Nalezená kolonie patří k subpopulaci, která se oddělila od té západní již před 100 lety.
„Pokud byl ibis skalní před tímto objevem uváděn jako kriticky ohrožený, pak by měla být hrstka ptáků hnízdících uprostřed syrské pouště definována jako druh ‚hyperkriticky ohrožený‘, prohlásil Dr. Gianluca Serra, vedoucí výzkumného týmu MAAR1/UN, který kolonii ibisů našel.
„Stali se najednou tím nejvzácnějším a nejvíce ohroženým druhem obratlovců Středního Východu.“ – Dr. Gianluca Serra, vedoucí výkumného týmu MAAR1/UN
Zatímco maročtí ibisi zůstávají ve svých koloniích po celý rok, syrští ibisi migrují. Jde o chování, které je sice geneticky unikátní, ale z hlediska jejich ochrany je činí velice zranitelnými. Primární ohrožení přežívající kolonie spočívá v nepřetržitém poklesu počtu dospělých ptáků (ze sedmi ptáků v roce 2002 zbyli v roce 2006 jen čtyři), zatímco mladí se v následujícím roce po jejich vyvedení nevracejí na syrská hnízdiště.
Gianluca prohlásil, že úspěšný ochranný program, který byl na hnízdišti zaveden syrským Ministerstvem zemědělství brzy po objevení kolonie, není dostačující.
„Ptáci by měli být chráněni také v tom neznámém zbytku areálu svého výskytu. Zoufale se snažíme zjistit, kam zalétají na těch sedm měsíců mimo hnízdní období.“
Předpokládá se, že znalost tahových tras je předávána mladým dospělými ptáky. Pokud se něco stane těm čtyřem zbývajícím ptáků, pak budou jejich „znalosti“ provždy ztraceny. Již třikrát se pokusila organizace BirdlLife International ve spolupráci s Royal Society for the Protection of Birds (RSPB) v letech 2003 a 2005 prosadit program na satelitní sledování vybraných ptáků. Program neuspěl díky politickým překážkám.
Jeden z označených ibisů skalních (Foto: Cagan Sekercioglu)
Díky následné rezolutně vedené a obhajované kampani v Sýrii v letech 2005-06, s podporou Její Excelence Asmaa al-Assad, První dámy Syrské arabské republiky, začala na jaře roku 2006 čtvrtá mise satelitního sledování organizovaná BirdLire International (MAAR projekt financovaný s přispěním RSPB a National Geographic Society´s an Exploration Committee). Terénní tým vedený pod záštitou BirdLife a syrského Ministerstva zemědělství zaznamenal v kolonii ibisů skalních rekordní hnízdní úspěšnost..
Tým si připravil podmínky k odchycení ibisů a během následujících deseti dnů začátkem června odborník na satelitní sledování Lubomír Peške úspěšné chytil a označil tři adultní ptáky.
„Jsme si vědomi toho, že jsme přispěli jen několika nepatrnými krůčky k odhalení tajemství migrace těchto ptáků … „
Migrační trasy tří ibisů teď mohou být zaznamenány díky satelitní triangulaci a nadšenci z celého světa je mohou sledovat on-line na webu RSPB.
Značeným ibisům trvalo téměř měsíc, než se dostali na své zimoviště ležící na vysočině v Etiopii. Před tím zůstali tři týdny v západním Jemenu. Ethiopian Wildlife and Natural History Society (EWNHS) složila tým, který uskutečnil krátkou výpravu potvrzující přítomnost ptáků na zimovišti. Celá akce organizovaná díky BirdLife International byla podpořena z prostředků RSPB, Chester ZOO a ABC/Wildwings Conservation Award. Cílem bylo zjistit požadavky zimujících ptáků a odhalit jakékoliv nebezpečí, které by zde narušilo jejich bezpečnost.
„Díky satelitní navigaci nebylo pro Lubomíra Peškeho, Mengistu Wondafrashe z EWNHS a mě těžké najít označené ptáky uprostřed etiopské vysočiny,“ řekl Gianluca. „Co se týče krajiny a ekologických podmínek, pak je jejich zimoviště překvapivě zcela odlišné od hnízdiště. Ptáci zimují v nadmořské výšce 2600-2700 m, potravu hledají na zemědělsky obhospodařovaných polích a na pastvinách a nocují na stromech uprostřed vesnice. Je to úplně něco jiného, než kamenitá otevřená poušť, ve které hnízdí v Sýrii.“
Tím nejvýznamějším výsledkem celé mise bylo zjištění, že čerstvě vzletná mláďata se oddělují od rodičů během své první migrace. Na zimoviště v etiopské vysočině přilétěli jen čtyři dospělí ptáci. Prozatím není známa trasa, kterou se ubírá zbývajících devět ptáků – šest mladých a tři subadultní jedinci. „Jsme si vědomi toho, že jsme přispěli jen několika nepatrnými krůčky k odhalení tajemství migrace těchto ptáků. Netušíme, kam se poděli mladí. Máme několik dobrých důvodů věřit, že neuhynuli a že se pravděpodobně vydali zimovat na jiná místa ležící snad v Jemenu. Vznikla tím řada nových otázek, které se pokusí objasnit nová mise, kterou plánujeme uskutečnit v tomto roce. Cílem bude označit a sledovat mladé a subadultní ibisy, což je mnohem složitější problém, než u ptáků dospělých!“
„Ochrana palmyrských ibisů se stala národní záležitostí …“
Gianluca se svými kolegy zjistil, že se dospělí ptáci na svém zimovišti v Etiopii pohybují v těsné blízkosti lidí. Naproti tomu v Sýrii jsou velice ostražití. V Etiopii se živí na lidmi obhospodařovaných pozemcích jako jsou obilná políčka a pastviny. „Místní obyvatelé tam vytvořili fascinující zemědělsko-pasteveckou společnost, která je nezávislá na státní ekonomice snad ještě více, než v předchozích stoletích. Domníváme se, že bezprostřední nebezpečí hrozí ibisům ze strany cizinců, ne Etiopanů, kteří přijíždějí pozorovat, studovat a fotografovat ptáky. Tím vzbuzují zvědavost a pozornost místních obyvatel o ptáky označené barevnými kroužky a vybavené satelitními vysílači. Dokud neexistuje účinný program na ochranu ibisů na zimovišti, tak každá návštěva birdwatcherů snižuje šanci na jejich přežití. Apelujeme proto na pozorovatele ptáků, aby prozatím upustili od podobných návštěv.“
Hnízdištěm ibisů skalních je v Sýrii Palmyrská poušť. (Foto: G. Serra).
Ibisi opouštějí etiopské zimoviště kolem 10. února po téměř šesti měsících. Vracejí se pak na hnízdiště jinou cestou podél západního pobřeží Rudého moře. „Letí ve dvou samostatných skupinách, ale po stejné trase. Jedná se tedy o tradiční tahovou cestu. Faktem je, že se pohybují i v blízkosti místa, odkud pochází poslední známé pozorování tohoto druhu z Afriky: Charles Dewhurst viděl pět dospělých ibisů skalních 21. února 1997.“
Gianluca říká, že po letošním průlomovém roce se tento ochranářský projekt ocitl ve velice vzrušující fázi. „Možná, že se jedná o poslední kapitolu katastrofálního poklesu stavů tohoto mysteriózního ptáka a možná, že stojíme na startu znovu zotaveného projektu ochrany ibisů skalních na Blízkém východě. Ve hře jsou mnohé faktory, které populaci ibisů ohrožují. Jednak jde o nekontrolované lovecké aktivity a pak o neschopnost začlenit ochranářské aktivity do každodenního života místních obyvatel. Naší výzvou do budoucna bude zkombinovat naše průkopnické ochranářské aktivity se zajištěním postupů, které by přinášely prospěch místnímu obyvatelstvu podílejícímu se na ochraně ibisů.“
Stále je v co doufat; existují signály, že záležitostem týkajícím se životního prostředí a biodiverzity je v Sýrii poslední dobou věnována větší pozornost, než dříve. Na podzim roku 2006 slavnostně zahájila První dáma výstavu fotografií v Dánském kulturním institutu nazvanou Syrian al Badia: kulturní a přírodní dedictví v ohrožení. Její uvodní řeč byla zaměřena na otázky ekologické krize Syrské pouště a na program ochrany ibisů v Palmyře.
„Ochrana palmyrských ibisů se stala národní záležitostí,“ řekl Gianluca.
Nick Langley
