Polsko 2012

23.II. – 26.II.2012

Zimní cesta na Hel.

Na dovolenou k moři se jezdí v létě. Za teplem, za sluncem, za koupáním. V případě birdera to ovšem platit nemusí. Typickým příkladem je náš víkendový únorový výlet k Baltu, k moři krytému ledovým příkrovem, kde nás čekal jen prudký ledový vítr, opuštěné zasněžené pláže, páchnoucí rybářské přístavy, ale také – jak jinak – ptáci. Těmi nejnápadnějšími byly hoholky lední (Clangula hyemalis). Jejich množství a projevy toku nádherně zbarvených samců v atraktivním zimním šatu stály za tu cestu. Bonusem pak bylo třeba pozorování dospělého racka šedého (Larus hyperboreus). Pro mě osobně to byla první exkurze do těchto končin a rád se sem zase někdy vrátím.

Členové výpravy:
Robert Doležal – www.birdwatcher.cz
Luboš Novák
František Kopecký – frantakope.rajce.idnes.cz
Jarda Richtr

---

23. února 2012

Z písma tohoto deníku lze vyčíst, jak málo jsem nucen psát rukou. Vše podstatné už dlouhá léta obstarává klávesnice počítače. Jedinými delším a ručně psaným textem jsou už jen tyto příležitostné deníky, které se snažím vést na cestách. A tato cesta je tak krátká, že kostrbaté a špatně čitelné řádky nebudou mít ani příležitost se ke konci změnit ve vypsané a jistou rukou vedené tahy. Čo už? Snad příště.

Ve čtvrtek odpoledne čekám na čtvrtém nástupišti brněnského hlavního vlakového nádraží na rychlík do Svitav. Jako vždy a všude, tak i zde jsem o notnou chvíli dříve. Čtvrté nástupiště je ale fajn. Mám z něho krásný výhled na proudy lidí, ale hlavně na jednotlivce, kteří mizí a vycházejí z „myší díry“. Na lidi se dívám rád. Fascinuje mě jejich různorodost a přitom zřejmá příslušnost ke stejnému druhu. No nic, o tomhle by se dalo psát dlouze. Nejprve mě mrzí, že jsem si na tu hodinu dlouhou cestu nevzal nic na čtení. Stačí se ale podívat ven z okýnka. Užasle hledím na divoké a hluboce zařízlé údolí Svitavy, kterým se vlak klikatí, na prudké svahy, skalní výchozy, chajdy v meandrech pod bílým ledem ukryté řeky. Nádhera! Znovu se mi vrací utkvělá a hlavně velice uklidňující představa posledních týdnů, kdy jen s dalekohledem na krku beze spěchu procházím krajinou a i ty nejvšednější scenérie, vhledy do života přírody, zastavení a tiché pozorování, to vše mi do žil vlévá vyrovnanost, klid a mír. Usebrání, to je asi ten správný výraz pro tohle rozpoložení.

Hodinu jen tak hledím ven z okénka vlaku na krajinu rozpouštějící se v šeru. Ve Svitavách už čeká Luboš, Franta a Jarda, který byť nesdílí naše nadšení pro pozorování ptáků, přesto nás zaveze až na sever Polska. Oči mám otevřené ještě několik dalších hodin. Přibývá sněhu a mlhy. Tma houstne. Silnice je hluboce zařízlá ve sněhu. Vjíždíme do Polska, pánové. Pak sněhu pozvolna ubývá. Hlaa mi padá, oči se zavírají. V polospánku a polobdění jen hledám nejpohodlnější polohu a hlavu nechávám otřásat opřenou o sloupek zadních dveří. Venku je zima a fouká vítr. To je vše, co vnímám, když občas auto zastaví.

---

24. února 2012

Pak se auto zastavuje na delší dobu. Dřímajíce čekáme na rozednění. Parkujeme u přístavu v městečku Władysławowo. Venku běží nízko nad zemí šedé mraky a vítr v nárazech otřásá autem. Občas poprchá. Když už je dost světla, tak se jdeme projít do přístavu. Jsou tu desítky morčáků velkých, ale také krásných hoholek. Fotí se špatně, stále je příliš tma a vítr nás nenechá v klidu. Samci hoholek se ozývají opakovaným ka-hu-lik. V zimním šatě jsem je ještě neviděl. Vylézáme na kamenné molo kolem přístavu. Na volném moři jsou vidět turpani černí, stále kolem přeletují hoholky, občas kormoráni a desítky racků stříbřitých s občasným rackem mořským. Děláme si legraci z našeho zimního výletu k moři. Namísto, abychom zamířili k jihu, tak jedeme ještě více k severu. Po dvou a půl hodinách venku jsme zralí na další přesun.

Władysławowo
6:45 – 9:10
pozorované druhy: morčák velký (120 ex.), hoholka lední (160 ex.), polák kaholka (4 ex.), polák chocholačka (50 ex.), racek stříbřitý (250 ex.), racek mořský (35 ex.), turpan černý (43 ex.), hohol severní (7 ex.), kormorán velký (50 ex.), racek chechtavý (5 ex.), racek bouřní (20 ex.), lyska černá (2 ex.), turpan hnědý, kachna divoká (40 ex.), morčák malý (4 ex.), potápka roháč, straka obecná

Přibližně k JV se posunujeme po úzké písečné kose poloostrova končící městečkem Hel. Jižně jsou vidět zamrzlé mělčiny s občasnou volnou hladinou a vysokými nánosy ledu. Na vodě odpočívají stovky labutí a ještě více chocholaček. Oblačnost se trhá. Objevuje se slunce. Zastavujeme v přístavu v Kuznice. V početné skupině morčáků velkých pozorujeme také jednoho prostředního. Vše tu působí exoticky a malebně seversky. Bílé pláně zamrzlého moře, hustá hejna ptáků na zbytcích volné hladiny, zářivě bílá se střídá s modrou a černou.

Kuznica
9:40 – 10:30
pozorované druhy: morčák prostřední (M), morčák velký (140 ex.), polák chocholačka (600 ex.), hohol severní (80 ex.), labuť velká (270 ex.), drozd kvíčala (6 ex.), racek stříbřitý (15 ex.), polák kaholka (20 ex.), polák velký (M), kachna divoká (10 ex.), vrána šedá (15 ex.), racek mořský (4 ex.)

Stejně to vypadá i v dalším přístavu dědinky Jastarnia. Je podivuhodné, jak je uzounká písečná kosa trčící do otevřeného moře zabydlená. Udivuje mě lidská důvěra v její stabilitu vzhledem k vlnám, které do ní stále narážejí.

Jastarnia
10:15 – 10:30
pozorované druhy: racek stříbřitý (70 ex.), racek mořský (4 ex.), racek chechtavý (35 ex.), racek bouřní (10 ex.), labuť velká (3 ex.), kachna divoká (4 ex.), morčák velký (120 ex.), morčák prostřední (2M), polák velký (4 ex.), lyska černá (10 ex.), polák chocholačka (110 ex.), polák kaholka (2 ex.), hohol severní (8 ex.)

Končíme v helu. Písečná kosa je tu nejširší. Celé městečko je rozkopané. Do písčité země se pokládá kanalizace. Počty hoholek ve zdejším přístavu jsou nejvyšší. Je tu asi 250 ptáků. Slunce svítí a malé černobílé kachny jsou tu vcelku krotké. Nadšeně si je fotíme z několika metrů. V tohle jsem nedoufal. Vzhledem k ranním podmínkám a dokumentačnímu focení ve Władysławowu je to tu nesrovnatelné. Za ochrannými valy přístavu se vlní ledová tříšť. Vítr má sílu. Na otevřeném moři jsou nejčastěji k vidění turpani černí. Hoholky tokají. Samci s hlavou vysoko zvednutou a nad vodou vytaženou hrudí prudce šlapou vodu a hlasitě se ozývají. Na konci přístavu nalézáme také jedinou kajku mořskou. Slunce v závětří dokonce hřeje. Je po poledni.

Hel
11:40 – 12:50, 14:30 – 16:30
pozorované druhy: hoholka lední (250 ex.), polák kaholka (40 ex.), turpan hnědý (2 ex.), morčák prostřední (pár), morčák velký (40 ex.), kajka mořská (F), lyska černá (50 ex.), polák chocholačka (300 ex.), labuť velká (2 ex.), racek stříbřitý (300 ex.), racek chechtavý (20 ex.), racek bouřní (20 ex.), racek mořský (10 ex.), racek žlutonohý

Jdeme se ubytovat do hotelu Cassubia. Každá dvojice máme prostorný dvoupokojový byt s koupelnou a kuchyňkou. Pojídáme a vracíme se do prudkého větru prosluněného dne. Zkouším pár krajinek. Při přehazování objektivu si uvědomuji, že mi jeden chybí. Válí se asi 200 m ode mě v písku pláže a stejně rychle jako jí se k němu žene mladá labuť, která ještě před chvílí klopýtala po ledové tříšti na vodní hladině. Jsem ale rychlejší.

V přístavu fotíme racky a kaholky. Stačí si sednout na molo a i hoholky se potápějí jen kousek od nás. Fouká ještě víc, než dopoledne. Přes betonové hrazení přístavu stříká ledová gtíšť a přeletují někdy i větší kusy ledu. Zakazujeme si fotit další hoholky. Jinak bychom se odsud nedostali. Přesto si tu a tam nějaký ten cvak neodpustím. Večer jdeme ke Kapitánu Morganovi na pivko (Plzeň) a rybu. Hospoda je to stylová, plná nádherného haraburdí po stěnách a se starými námořnickými mapami na stropě. Na ubytovnu se vracíme kolem osmé. Ve větvích stromů stále hučí vítr. Teď se ještě přinutit k zápisu do deníku. Ať dělám co dělám, stejně ho nedokončuji.

---

25. února 2012

Stromy za oknem pokoje se po ránu kymácejí v poryvech větru. Čekáme, jestli nezaklepe ranní ptáče Luboš. Nic. Bereme foťáky a dalekohledy a před sedmou se jdeme podívat do přístavu. U pláže dostáváme pár ostrých spršek pískem. Moře je zvlněné a zpěněné. Zdá se, že někdo zapomněl vypnout vítr. Staví se nám do cesty a jen zřídka udělá krůček zpět. Prohlížíme klidnější hladinu uvnitř přístaviště. Těleso největšího ptačího parníku na vodě patří dospělému racku šedému. Než stačíme zaostřit, tak odlétá. Nemůžeme ho najít. Pak náhodou objevujeme jeho hlavu vyčnívající zpoza jednoho mola. Znovu odlétá, když jsme ještě daleko od něj. Máme jen několik rozmazaných dokladovek. Nejspíš to bude ten stejný pták, který tu byl hlášen již 20.2. Na zpáteční cestě z přístavu potkáváme Luboše. Vrací se spolu s námi na ubytovnu.

Všichni pak nasedáme do auta a vyrážíme podél písečné kosi poloostrova k pevnině. Zastavujeme v přístavech a mnohdy podél silnice. Moře jižně od poloostrova je do vzdálenosti několika set metrů zamrzlé. Na volných kouscích hladiny statečně čelí prudkému větru stovky labutí. Hlavy mají hluboce skloněné. Na některých místech je jich třeba 700-800. Asi 2 km šlapeme podél pobřeží. Vítr se do nás opírá. Jdeme v předklonu a když náhodou na kratičký moment jeho tlak povolí, tak dvěmi třemi rychlejšími kroky dobíháme rovnováhu.

Před Jasternicí vidíme nad ledem dospělého orla mořského. Nad přístavem pak přeletuje čtveřice labutí zpěvných. Jediné, které během našeho výletu potkáváme. Nad hlavou se nám ozvaly také křivky. Postupně se dostáváme až do přístavu ve Władysławowu. Opět se trhá oblačnost a vysvítá slunce. Opět fotíme ukřičené atraktivní hoholky. Pak pokračujeme ještě dále do městečka Puck. Cestou nepotkáváme nic zajímavého.

Vracíme se do Władysławowa a od špičky přístavního mola zkoušíme fotit turpany. Jsou tu oba druhy. Střídavě se k nám přidávají místní birdeři. Mladý turpan hnědý je kousek od nás a co chvíli se vynořuje s nějakým rybím úlovkem. Turpani černí jsou dost daleko a musíme vždy čekat, až se objeví na hřbetu vlny, abychom je zkusili cvaknout. Při ústí přístavu právě vylovil velkou rybu kormorán. Hned jsou tu racci a následuje boj. Ryba je velká i pro ně. Půl hodiny se spolu potýkají. Jednou ji má kormorán, jindy racek. Souboj nakonec nemá vítěze. Ryba se ztrácí a situace na hladině se uklidňuje. Ošlehaní a vyfackovaní ledovými větrem se po třetí odpoledne pomalu vracíme na Hel.

Po asi hodinovém odpoledním klidu na ubikaci se sbíráme k návštěvě Kapitána Morgana. Opět dvě Plzně a ryba. Výborná večeře patřící k rybářské vesnici. Po návratu se bavíme diskusí doprovázející pozorování racka polárního u nás. Snad následkem několika přípitků dostává Franta skvělý nápad jak přispět do kasičky Klubu 300. V případě, že by zhynul pádem do ledové vody při focení hoholek, pak by si přál instalovat na náhrobek kasičku se strojkem, který by po vhození mince přehrál hlas hoholky. Zkrátka popularizace a osvěta nade vše. Vnos by pak odkázal klubu. To je příkladný přístup.

---

26. února 2012

Venku leží sníh. Když před sedmou vycházíme před ubytovnu, tak nás překvapuje ticho. Vítr se utišil. Vše umocňují naducané sněhové vločky tiše klesající k zemi. Jen občas změní směr ve slabém větříku. Moře je bez ledu. Včerejší mohutné vlny všechen rozlámaly a vyplavily na břeh. Konečně se také objevují nějací pěvci. V městečku vrabci domácí a koňadra, na pobřeží pěnkava pod chráněnou konstrukcí pozorovatelny. Hledáme racka šedého, ale na vodě v přístavu nacházíme jen klasické osazenstvo. Jsme tu dnes naposledy. Zasněžený přístav má zvláštní tichou a tesklivou atmosféru. Nahlížíme na otevřené moře. Jak se vítr uklidnil, tak ožil vzduch nad hladinou. Co chvíli je vidět v letu hoholky nebo turpany. Po hodinové procházce se vracíme. Na pláži před přístavem sedí mezi dalšími racky i náš racek šedé. Opět nám moc přízně nevěnuje. Několik expozic a odlétá k západu.

Vracíme se na ubytovnu, balíme a stěhujeme se do auta. Cesta vede chvíli borovým lesem a chvíli po břehu kolem odpočívajících hejn labutí, morčáků velkých a chocholaček. Všude leží sníh. Postupně objíždíme Pucký záliv. Sněhu ubývá a ploché pobřeží se začíná vlnit. Zastavujeme v přístavu ve Gdyni, ale nedaří se nám najít uspokojivý přístup k vodě. Chtělo by to povolenku. No čo už? Přes Gdaňsk se dostáváme k Mrtvé Wisle. Zastavujeme na jejím pravém břehu u vesnice Sobieszevo. Luboš nám vypráví, jak to tu vypadá v létě. Už je z něho starý harcovník, který během dvou posledních let navštívil tuto oblast nejméně pětkrát. U pontonového mostu jsou na vodě labutě. Odečítáme čtyři kroužky. Téměř podél pobřeží se dostáváme přes Świbno k levému břehu Wisly. Mimo zimní období tu funguje přívoz do Mikoszewa. Oblačnost se trhá, mezi mraky prosvítá slunce a sníh kolem nás bělostně září. Stojíme na břehu řeky a pozorujeme plynoucí vodu. Popíjíme kalvádos, probíráme všechna ta birderská témata, která nás tak berou a nad kterými by nezúčastněný člověk jen nechápavě kroutil hlavou, co chvíli komentujeme výskyt nějakého ptačího druhu, zvedáme dalekohledy k očím a je nám dobře, cítíme takovou tu sounáležitost, dobíráme si jeden druhého, smějeme se stejným vtipům a přitom s obdivem pozorujeme majestátný let orla mořského a trochu kodrcavý a nezvyklý let potáplice malé směřující k moři. Občas nám větší vlnka omyje podrážky bot, z ledové kry plovoucí s proudem nás zvědavě pozorují racci a my zase hledíme na rybáře pokládající sítě. Stále ještě můžeme zaslechnout tokající hoholky. Čas kolem nás proudí jako ta řeka. Aniž si to uvědomujeme, tak se hodinová ručička přesunuje o dvě hodiny kupředu. Jsou dvě odpoledne. Je čas vyrazit na cestu domů.

Sníh se postupně vytrácí z krajiny. V polích jsou louže, ale i první čápi. Potkáváme klíny husí směřujících nad nízkým slunce ozářenou krajinou k severu a první hejna špačků. Jaro je ve vzduchu. Cesta se vleče, ale nám to nijak nevadí. Kolem půlnoci se ve Svitavách loučíme s Frantou a Jardou. Moje první delší zkušenost s Polskem je u konce. Zapůsobila na mě velice příjemně a jestli bude mít zase někdy příště Luboš podobný nápad, tak se s radostí přidám.