Uf, jsou to ale vedra. Snesitelná jsou jen brzká dopoledne a pozdní večery. Ještě, že jsou dny ještě pořád letně dlouhé. Ale láme se to. Je po slunovratu a rorýsi už pokřikují v hejnech. Vadí mi, jak čas rychle letí. Mrknutí oka a ze začátku jara je náhle konec léta. Příští víkend začíná kroužkování na Nesytu. Na těch pár dní, které jsou vždy delší, se už těším.
Rodinka je v trapu, auto taky, a tak, když se chci na chvíli, než bude vzduch horkem tekutý, podívat do terénu, musím na mopedu. Kurtuju na sedlo za sebe fotobágl a vyrážím. Dnes jen k Nesytu. Dvě pozorovatelny, stín pod jejich rákosovými stříškami, mírný větřík a pak už jen vzduchem chlazená projžďka.
Na pozorovatelnu u pláže šplhám až v půl desáté. Pozdě to ale není. Vzduch se stále ještě netetelí horkem a ptáci jsou v okuláru stativáku pěkně čitelní. Velká část obnaženého dna upuštěného rybníka zarostla vegetací. V té, a na jejich okrajích, se hemží desítky a desítky bahňáků. Jen vodoušů bahenních odhaduji na 250, k tomu několik desítek jespáků bojovných mnohdy ještě ve zbytcích svatebního šatu, vodouši šedí, rudonozí a kropenatí, stovky čejek a racků. Chechťáků je odhadem v západní polovině rybníka 1300. Narážím na jedno racka černohlavého a na dvojic kolpíků. Na věžičce se objevuje kolega Štěpán Vidner, který pozoruje ptáky během stokilometrového okruhu na kole. V dnešním horku – smekám. Nedaleko se ozve teskný hlas moudivláčka, racci a bahňáci se zvedají, zakrouží a zase sednou na mělčiny. Po hodince vyklízím pozice dalšímu pozorovateli s ultrazoomem, který dofrčel na elektrokoloběžce.
Pohled na rybník z věžičky od Výtopy je nádherný. Všude podél břehů, v mělčinách i na hladině se zdržují stovky a stovky ptáků. Hus velkých je cca 900, chechťáků 3000, do toho bahňáci, volavky, labutě a kachny. Mírný větřík jde proti mně a nese sebou důvěrně známou vůni vlhkého rybničního bahna. Moje čichová paměť mě bezpečně vrací někam do července roku 1989, kdy jsem tu byl prvně při odchytu a kroužkování ptáků. Tehdy jsem bezradně přešlapoval na místě a hledal směr, no a teď jsem sice o pár desítek let dál, ale vlastně pořád ve stejných místech, mentálně stále jen malý klučina, ale se stárnoucím tělem. Vdechuji tu vůni a vzpomínky mi běží hlavou, pár detailů vyplouvá na povrch, některé jsou barevnější a živější, kontury jiných se vytrácejí. Raději nad tím nemudrovat. Život je plněn roky, mohutní zážitky, prožitými dny, ale je jak mýdlová bublina, náhle praskne a rozprskne se v drobných kapičkách, které ucítí jen ti nejbližší. Puf a nezůstane vůbec nic. Hm, tak to bylo a je. Čo už?
Prohlížím rozhraní břehu a vody a jen zírám, počítám asi 50 pisíl a dokonce 75 tenkozobců, jejich početné skupiny se zdržují pohromadě. Nádhera. Párek husic liščích vodí asi 15 ochmýřených drobků; celkem je tu těchto pestrých kachen také kolem sedmdesáti. Ještě jednou zkontroluji mladého králováka na vzdálené větvi snad topolu a po hodince to balím i tady. Přidám teď opálení v místech, kde se nepotkávají lemy mých motorkářských rukavic a rukávy kožené bundy. V minulých dnech mi tu slunce vypálilo dva hnědé pruhy, na každé ruce jeden. Dnes cestou domů ještě více ztmavnou.
Pohled na zarostlé dno Nesytu od „pláže“ na severním břehu.
A ještě jeden pohled od Výtopy směrem na Mikulov.
Zdravím Vás, jen pro zajímavost mám dotaz, jestli jste se ráno nestavoval na Biocentru v Kobylí? Díky a zdraví L.Š.
V Kobylí jsem zatím ještě nebyl, nikdy, ale určitě se tam brzy vypravím.
d.
Ok, díky za reakci. Já jen, že jsem tam včera ráno míjel na příjezdové cestě motorkáře, tak jsem si na Vás vzpomněl, ale za sekundu v přilbě jsem si nebyl jistý. Ať se daří L.Š.