Ne, nejedná se o nic, co by souviselo s Velikonocemi, tedy Velkou nocí, jak se tomuto svátku říká na Slovensku, ale jedná se o událost, která se těsně pojí s nočním odchytem ptáků na hřebenech hor. U nás v současné době tedy jen na Červenohorském sedle v Jeseníkách, kde se ptáci chytají přibližně od roku 2010. Velká noc je fenomén, který je pro ty, co ho jednou zažili, nezapomenutelný, neopakovatelný, neuvěřitelný, zkrátka je těmi nej ověšen ve všech směrech. A to nejen pro kroužkovatele, ale každého diváka, který tomuto představení někdy mohl přihlížet.
Taková Velká noc je očekávána s napětím a nervozitou, je to strašák, který připravenost a sehranost posádky, která má u sítí právě službu, prověří zcela a beze zbytku. Mluví se o ní s respektem, ale s planoucíma očima. Ještě několik málo hodin před tím, než nastane, nemusí vůbec nic nasvědčovat jejímu příchodu. Je jako duch, který vám promění poklidnou noc v sítě prověšené stovkami ptáků, v horečnou aktivitu, u které se po dlouhé hodiny nezastavíte. Velká noc je zkrátka událostí, která svojí intenzitou převyšuje jinak velice pestrý a jedinečný svět podzimních odchytů na horách.
A kdy může taková Velká noc nastat? Její doba přichází s půlkou září a trvá do konce října. A těmi proklínanými druhy, kterým Velká noc patří a které se mohou za příhodných podmínek chytat po stovkách, jsou lejsek černohlavý a červenka obecná. V případě červenek jsou pak noční odchyty početně zdaleka nejdivočejší a okroužkovaných jedinců může být za jedinou noc i přes tisíc.
Velká noc, která by si zasloužila přídomek královská, se váže k datu 18.- 19. 10. 2015, kdy bylo odchyceno a okroužkováno 1293 ptáků devíti druhů, přičemž jen červenek bylo 1264! Pozadu nezůstává ani druhá nejlepší noc červenek v historii odchytů na Červenohorském sedle, kdy se 7. 10. 2011 podařilo na tahu krátce pozdržet 1190 ptáků a z toho 1135 červenek. Velké noci s lejsky černohlavými tak bujaré nebývají, dostavují se převážně v průběhu září, ale přinášejí sebou také stovky opeřenců v sítích. Lejsci zřejmě nejintenzivněji táhnou v krátkém několikadenním období a když nenastanou podmínky vhodné na odchyt, protáhnou a zmizí. Když jim ale přelet sedla komplikuje protivítr a mlha, může se jich chytit třeba i 597, jako tomu bylo v noci 15.-16. 9. 2013.
Je tu ovšem ještě jeden nebo spíše dva druhy, které by mohla Velká noc přinést. Jsou to ptáci obecně považovaní v sítích za nejnebezpečnější. Nejen proto, že se dokážou oproti červenkám zamotat mnohem vynalézavěji, ale také kvůli své agresivitě, a to nejen vůči prstům kroužkovatelů, ale i vůči sobě navzájem. Jedná se o dva druhy, které patří k milým a pravidelným návštěvníkům našich krmítek. Obdivujeme je a div na ně dětinsky nešišláme, když spatříme jejich pestré opeření mezi slunečnicovými semínky. Jsou to ale nečekaní predátoři a je lépe sítě raději vyvěsit, než si do nich nechat nalétnout jejich větší množství. Jsou to sýkory, koňadry a modřinky.
Přicházejí-li podmínky vyhovující Velké noci, dostavuje se i nervozita. Vždy je lépe být připraven než její příchod podcenit. Důležité je, aby bylo na stanici dost lidí a dost kroužků. Nezřídka se pak nestane vůbec nic, i když mají všichni pohotovost. Opačná situace nastává, když je zrovna lidí málo a jen se modlí, aby příval ptáků nepřišel.
Letos jsem Červenohorské sedlo navštívil na víkend koncem září, kdy se změnou počasí Velká noc hrozila. Čtyři jsme po celou noc seděli v malé vlekařské budce tvořící základnu kroužkovatelů a čekali jsme, co přijde. Nestalo se nic. Sice jsme si oddechli, ale přesto bylo znát lehké zklamání. Ano, přesně v takovém rozpoložení jsem byl. Přívalu červenek jsem se bál, ale chtěl bych to zažít.
Po druhé jsem na Sedlo zavítal nyní, v polovině října, jako člen regulérní kroužkovací skupiny. Tentokrát na celý týden. Ze dvou hlavních kroužkovatelů, které jsem měl doplnit, jeden bohužel díky komplikacím v zaměstnání přijet nemohl a druhý se zastavil jen na jednu noc. Tak trochu nečekaně jsem se stal hlavním kroužkovatelem sám. Věrným Pátkem mi byl Franta Kopecký. Noci byly naštěstí klidné a těch pár opeřenců v sítích jsme bez problémů zvládali. V úterý nás večer přijel podpořit Martin Vavřík. Stejně jako v posledních dnech vál severní vítr a sedlo se ztrácelo v husté mlze, do které upíral své pronikavé oko silný reflektor. Po osmé hodině se náhle z oblohy začaly snášet těžké sněhové vločky, a s nimi vypadávaly do trávy před světlem i ptáci, červenky. Dříve zřejmě v poklidu táhly nad ne příliš vysokou mlhou a nečekaný mokrý sníh je srazil k zemi. Poklidná noc ožila aktivitou. Kolik těch ptáků nakonec bude?, říkali jsme si. Sníh naštěstí brzy padat přestal, červenky se chytat nepřestaly, ale jejich počty se daly zvládat a do rána jich dostalo kroužky asi dvě stě.
Následovaly dva dny prudkého nárazového severáku provázeného vytrvalým deštěm, ve kterém se sítě nedaly ani natáhnout. Pak vítr polevil, obloha se vyčistila a ukázaly se hvězdy. Světlo reflektoru hned dosáhlo do větší vzdálenosti a prozradilo, že nad Sedlem protahují ptáci – drozdi, kosi, nějaké sluky a hlavně červenky. Vítr postupně utichal a dokonce se změnil na jižní, což obvykle zvětšuje šanci početnějšího odchytu. S rostoucím neklidem jsem pozoroval oblohu a počítal. Každou minutu nad námi jen v dosahu světla protáhlo 70-150 červenek a výše, na horním konci sjezdovky, se občas objevil chuchvalec mlhy. Kdyby klesla níže, byla by to červenková noc jak vyšitá. Prozatím jsme si ale s Frantou libovali, jaký je klid. Kroužkovat jsme s přehledem stíhali, chytla se sluka, pak sýc, noc běžela poklidným tempem pod stále ještě hvězdnatou oblohou a my doufali, že to tak vydrží.
Zlom nastal až v půl páté. Nočním tahem unavené a zesláblé červenky zaregistrovaly silné světlo reflektoru a začaly se k němu snášet k odpočinku. Kolem světla je ale natažených šest sítí. Hustota, se kterou se v nich červenky začaly objevovat, zdaleka převyšovala jejich „spad“ se sněhem před několika dny. Oba jsme je s Frantou začaly horečnatě vyplétat, ale jejich počet stále narůstal a sítě se začaly prověšovat. Další a další opeřenci padali do sítí a my začali lehce propadat nastupující panice. Pak napadlo Frantu zhasnout světlo a sítě, které se nám podařilo od ptáků vyčistit, jsme rychle sbalili. Aspoň některé. Já se vrátil do budky zpracovávat ptáky v pytlících a Franta zůstal venku a vyplétal a část ptáků hned pouštěl. Když jsem rozdal zhruba dvoustý kroužek, zašel jsem se podívat ven, protože se Franta půl druhé hodiny neobjevil. Už jsem se začal bát, že ho z těch červenek kleplo. Zmrzlý pracoval u poslední sítě, ve které ještě viselo několik ptáků. Zvládli jsme to, ale bylo to o fous a s odřenýma ušima. Nezhasnout světlo a nevyvěsit postupně všechny sítě, byla by to pro nás skutečná Velká noc. Měli jsme štěstí. Zkušenější tým by si s tím asi dokázal poradit, ale nám stačil i tento náznak.
S ulehčením jsme si oddechli. Rozednilo se, na modrou oblohu začalo šplhat slunce a od severu začala proudit Sedlem nekonečná a téměř nepřerušovaná řeka ptačích těl. Ptáci, které zdrželo v posledních dnech nepříznivé počasí, naplno vyrazili k jihu. Desetitisíce opeřenců desítek druhů nám nad hlavami proplouvalo do teplých krajů. Něco podobného jsem viděl jedinkrát na hřebenech Krkonoš před několika lety, kam nás vzal s několika kamarády Láďa Jasso. Teď se ta fantastická podívaná opakovala. Roztáhli jsme opět sítě, aby zachytily alespoň nepatrný zlomek protahujících ptáků. Unavení, ale nadšení jsme si uvědomili, že jsme součástí něčeho, co většina smrtelníků na vlastní kůži nikdy nezažila, že se nám před očima odehrává stejné divadlo, které člověka fascinuje po staletí a tisíciletí, a že se na podobné představení přijedeme bez přemýšlení podívat kdykoli se nám takové příležitosti dostane. A klidně tomu může předcházet i Velká noc. I ta k tomu patří a budeme-li připraveni, zvládnout se dá všechno.
Dva reflektory – měsíc den před úplňkem a silné světlo určené k odchytu ptáků.
Tajemný lesní pták chytaný zvláště početně na tahu na Červenohorském sedle – sluka lesní (Scolopax rusticola).
