Zpočátku jsem se musel trochu přemlouvat. Venku bylo zataženo, občas trochu sprchlo a silný vítr mával větvemi douglasky za oknem. Ale jak říkají staří praktici, kdo nenatáhne, nic nechytí. Po šesté večer tedy natahuji dvě sítě na políčku v lese u Líšně. Vítr funí, ale obloha se postupně čistí. Když mám nataženo, vlní se sítě v teplých paprscích zapadajícího slunce. Čtu si a čekám na šero. Tom Robbins si s lehkostí sobě vlastní pohrává se slovy, která jsou stále hůř čitelná. Je čas jít pustit lelčí cvrčení.
Stmívá se. Nad hlavou se mi zhmotňuje Labuť a další souhvězdí, která neznám. Mezi nimi se pohybují blikající letadla. Někdy po deváté vyplouvá na oblohu s velkou pompou měsíc a většinu hvězd smazává houbou z modročerné tabule minulosti. Teplota seskakuje po stupíncích níž a níž. Noc je světle modrá. Když pravidelně prošlapávám travou pěšinku k sítím, vrhám černý, ostře ohraničený stín. Čelovku vůbec nepotřebuji. Taky není na co si svítit. Zplihlá síť je prázdná. Padá rosa a kouří se mi od pusy. Z lesa volá puštík.
V pět ráno začíná blednout měsíc a stíny ztrácejí své tvrdé kontury. V půl šesté jsou obě sítě stále prázdné. Říkám si, že to byla tak trochu zbytečně probdělá noc. Balím si fidlátka a jdu stáhnout sítě. Do rozednění už zbývá jen kousek. Překvapivě nacházím asi metr nad zemí v druhém poli odspodu jednoho lelka. Tak to nebylo zbytečné. Tenhle mladý pták, pravděpodobně samec, dal mým nočním vigiliím smysl. Teď už můžu sbalit i sítě a ledovým ránem vyrazit do práce. Další noc pod širákem je za mnou.
Zobák lelka lesního (Caprimulgus europaeus) vypadá malinký.
Ale když jej pták otevře, jako by odklápěl půl hlavy.
V závěrečné fázi to vypadá až děsivě. Nelze se divit, že se mu dříve říkalo kozodoj.
