Po týdnu jsem zase doma, po týdnu toho nejbližšího kontaktu s opeřenci, jaký si birdwatcher, potažmo kroužkovatel může dopřát. Tak jako v minulých letech, tak i letos jsem se totiž stal jedním z nadšenců, kteří se od konce července do poloviny listopadu v týdenních turnusech střídají na odchytové stanici na Červenohorském sedle v Jeseníkách, kde díky desítkám metrů natažených sítí nahlížejí do tajů podzimní migrace ptáků. To nejzajímavější se tu neodehrává za dne, ale především v noci, protože ptáci dávají přednost tahu pod noční oblohou. Ona skrytá strana ptačí migrace, která běžnému pozorovateli obvykle uniká, protože se s ní míjí díky spánku, je na sedle odhalována ornitology, kteří se tu mění z denních živočichů na noční lovce. Je to sice únavné a nedá se to provozovat moc dlouho, ale přináší to své výsledky.
Noční kontroly sítí rozmístěných na sjezdovce v dosahu silného reflektoru mířícího svým světelným prstem k obloze na severu, připomíná čtení napínavé detektivky. Každá ze sítí může skrývat nečekaný zvrat děje, nečekaný dílek skládačky. Sítě mají různě velká oka a určeny jsou jak drobným pěvcům, tak větším ptákům. U některých se navíc z reproduktoru ozývá „svůdný“mix ptačích hlasů. Pak už záleží jen na počasí, na směru větru, na oblačnosti, mlze a řadě dalších faktorů, které ještě vůbec neznáme.
Noc může být prázdná a zdlouhavá s mnoha zbytečnými kontrolami, ale může být i hektická, pokud se všechny faktory sejdou a z oblohy vypadne třeba několik stovek červenek nebo lejsků černohlavých. Osobně mi vyhovují noci pestré, kdy v síti „pod studnou“ uvízne sýc rousný, v některé ze slukovek „pod cestou“ se pohupuje dlouhozobá a tajemná sluka a ve „světelných sítích“ nacházím tak akorát pěvců, kteří se dají bez stresu zpracovat. Mám rád noci, kdy je dost času hledět do prostoru ozářeného silným reflektorem, sledovat siluety ptáků a netopýrů proletujících jeho září a kochat se křivolakými vzdušnými přemety osenic a lišajů. Mám rád noci, kdy je čas posedět s kamarády, podebatovat, dát si skleničku vína a kdy se čas od času někdo z nás zvedne na kontrolu. Mám rád tu atmosféru ve stísněném prostoru lanovkářské budky, ve které sedíme na zhrouceném kanapi a hledíme okýnkem k sítím.
Týden mi utekl jako voda. Těch momentů, které se mi vtiskly do paměti, je celá spousta. Přesto si z letošního Sedla asi odnesu zvláště jeden. Sedíme s Petrem v budce a nic se neděje. Ostatní si šli zdřímnout. Obloha je prázdná, svítí z ní hvězdy a nechytá se vůbec nic. Nemá cenu, abychom tu bděli oba. Když bude potřeba, Petr nás může vzbudit. Je půlnoc, když se chystám do maringotky zalehnout k ostatním. Čistím si zuby a odcházím, když Petr, který zahlédl nějakého pěvce usednout před reflektor, křičí inornátus. Už stojí s mohutným podběrákem u světla, ale malý pěvec mizí někam k okraji sjezdovky. Petr ho následuje a já s malým podběrákem zastavuji mezi ním a reflektorem. Napjaté čekání, jestli se pěvec ještě objeví nebo zmizí neznámo kam. Sleduji okolí. Přede mnou ostře svící tráva ozářená silným světlem, které mě oslepuje, když se k němu obrátím. Snažím se rozeznat co nejvíce detailů svého okolí. Vrací se, křičí Petr a před reflektor usedá silueta drobného pěvce. Opatrně se k němu přibližuji. Pěvec vypadá zmateně. Ještě pár kroků. Pomaličku zvedám podběrák, pak jeden rychlý pohyb a mám ho! Teprve, když ho vytahuji, můžu se ověřit, že se skutečně jedná o budníčka pruhohlavého, jehož výskyt má u nás tento podzim až invazní charakter, protože na dvou místech byl odchycen a minimálně na dvou dalších pozorován. Musím se smát souhře náhod, protože jednoho z těch dvou chycených ptáků jsem před týdnem tahal ze sítě u Nesytu. Letos mám tedy tento druh už podruhé v ruce, celkově pak po třetí, protože se mi ho podařilo chytit vloni u Zouvalky.
Děláme dokumentační fotky a já jdu probudit ostatní. Budníčka si nenechává ujít nikdo. Všichni ve slavnostní náladě opouštějí maringotku, aby se mohli potěšit pohledem na tohoto sibiřského zatoulance. Pro každého z nich je setkání s budníčkem pruhohlavým tím prvním v životě. Rozlévají se kalíšky, připíjí se na nové druhy, oslavuje se. Spát jdu až za hodinu, protože o tu radost se nechci připravit. Už za pár hodin stejně zase vstávám, abych pomohl při odchytu za ranního rozletu.
Týden uplynul jako voda. Zbyl po něm příjemný pocit z prožitého a pak také únava. Ještě pár dní ho zřejmě budu muset dospávat, ale to je to nejmenší.
Sibiřský budníček pruhohlavý (Phylloscopus inornatus).
Nefalšovaná radost ze setkání s novým druhem.
No nejméně stejně zato, jako popis odchytu inornata, stojí pohled na nefalšovaného VELITELE! A kdo ho kroužkoval?
Velitel při odchytu spal, takže ho kroužkoval Petr. Ale tu fotku jsme hned využili a založili velitelovi fb profil. 🙂