Koronavirus letos značně pozměnil tradiční plány našich prázdnin a konce léta. Těsně před jeho atakou jsme s kamarády stihli alespoň prodloužený víkend v Izraeli. Později už jsme zahraniční výlet neriskovali. Vlastně to ani dost dobře nešlo. Proto mi zbývá ještě dost dovolené. Pět dní jsem se z ní rozhodl věnovat návštěvě Červenohorského sedla v době, kdy už tu více než měsíc běží každodenní kroužkovací akce. Nejedu na celý turnus, ten mě čeká až začátkem října, jedu jen na několik dní posílit tým Jožka Chytil – Lucka Turčoková. Chci si užít ještě pěkné slunečné dny, než tu pak v říjnu budu za dlouhých chladných a většinou deštivých nocí klepat kosu.
Na Sedle zůstávám od pondělka do pátku. Většinou opravdu panuje krásné pozdně letní slunečné počasí. Na jednu stranu je to krása, obloha je za nocí vysoká, plná hvězd a prosvícená měsícem, ale na straně druhé neprobíhá žádný viditelný tah ptáků. Za nocí končí v sítích vždy jen několik opeřenců a přes den se situace nijak nemění. Za šera snášející se noci vždy chvíli nad sjezdovkou krouží jeden či dva lelci, občas se chytne sýc a jeden večer i sluka. Po odpolednách se posedává v křesílkách před kroužkovací unimobuňkou, která nahradila dřevěnou budku stanice lanovky, a i dopoledne jsou velmi podobná. Sluníme se, povídáme si, chodíme na kontroly sítí, popíjíme víno, chodí se na houby a pozorujeme tah malých skupin ptáků. Po celou dobu jsou slyšet hlavně křivky, ale každý den je vlastně trochu jiný. Jednou protahují ve větších počtech vlaštovky, jindy se prožene vlna lindušek lesních, pak je tu odpoledne, kterému dominují pochopi, tu a tam se objeví červenky nebo pěnice černohlavé. Žádný noční shon, jen pohoda a vlastně trochu i nuda. Jak říká kamarád Peťa, ptáci na Sedle jsou mýtus, a letos to platilo beze zbytku.
Přesto jsem si těch pár dní užil plnými doušky a jsem zvědavý, co přinese začátek října.
Sluka lesní (Scolopax rusticola) chycená při rozednění 10.9.
