Do střechy bubnuje mírný déšť. Obloha je tmavošedá a fouká silný studený vítr od západu. Citelně se ochladilo. Deštík brzy přestává a tak se jedu na chvilku podívat do polí jižně od Vyškova. Ještě ve městě nade mnou přeletuje čáp černý. Na víkend jsem si vzal jen kraťasy a teď toho lituji. Na strništích mi chladný vítr studí kolena. Panuje taková ta melancholie pozdního léta. Poddávám se jí i té své vnitřní, která mě už druhý den nepouští ze spárů. Projíždím strniště, kopcovité lány protkané remízky, zvedám dalekohled, procházím se a vítr mi teskně pohvizduje v uších. Zouvalka, pak delší oblouk, Manerov, Bohdalice, Kučerov.
Vidět toho moc není – mohutné hejno špačků sedících na drátech a přelévající se ve vzduchu, několik kání, pochopů, kvíčal, třicetihlavé hejno stehlíků mezi pcháči a nízko nad zemí lovící vlaštovky a jiřičky. Nevadí mi to. Postávám v polích a hledím kolem sebe i do sebe.
U Manerova mi z kraje polní cesty vyletuje skřivan a nedaleko Kučerova nacházím na drátech vysokého napětí sedět asi 120 doupňáků. Na neposečeném poli tu poletuje pět bramborníčků hnědých, vysoko v termice se točí čtveřice racků chechtavých a občas zahlédnu další káně či pochopa. A teskná melancholie se stále vznáší kolem.
Špačci obecní (Sturnus vulgaris) navlečení na šňůrky elektrických drátů.
