Je tu Světový den bahňáků, ale míst, kde je pozorovat, teď není na Moravě mnoho. Namísto toho vyjíždím do polí. Jsem zvědavý, co mě tam čeká.
Po ránu je mlha. Místy docela hustá, zvláště za Kroměříží. V Břestu jsou u benzínové pumpy dráty obsypané jiřičkami. Poletuje s nimi i zelená andulka. Mlha je naštěstí stále lehčí a průzračnější, když pak prohlížím blízká pole. Je tu klid, nikde nikdo, jen dravci, občasný hlas skřivana, protahující lindušky lesní a hejno špačků předvádějících svoji složitou akrobacii.
Pole východně od Němčic je už zase pod mlhou. Dohlédnu jen na nějakou tu káni, pochopa a dvojici bramborníčků hnědých.
Pak přejíždím ke dvěma smrkům nedaleko Pravčic. Tady už je zase docela dobře vidět. Nad korunou blízkého stromu poletují poštolky. Mířím na ně stativákem a nestačím se divit. Jsou to rudonožky. Čtyři, pět, dokonce šest mladých a kousek pod vrcholem sedí i dospělá samice. Prohlížím si je sotva pět minut, když pod nimi projíždí cyklista. Poštolky se zvedají a sedají do pole. Když tak šmejdím dalekohledem od jedné k druhé, nacházím ještě dospělého samce. Mám teď asi 50 metrů před sebou na poli 8 poštolek rudonohých. Jestli jsem se dnes chtěl nechat něčím překvapit, tak je to právě tohle. Ve společnosti poštolek zůstávám téměř hodinu. Na samce stále útočí poštolka obecná, ale on ji ignoruje. V dálce letí raroh, ukazuje se několik krkavců, čejek, ozývají se skřivani a mlha se definitivně vytrácí. Člověk si mezi rovnými nekonečnými lány připadá jako v jiném světě. Je nucen cvičit určování dravců na velkou vzdálenost a sluchem chytat přeletující pěvce. Je to fajn.
Pomalu se přesunuji směrem na Tovačov, kde mám sraz s Tómou Grimem. Zastavuji u pískovny u Troubek, ale kromě racků chechtavých, několika kachen a kormoránů je tu pusto. Nějakou dobu postávám také na polní cestě východně od Tovačova a severně od štěrkoven. Poštolka obecná tu laškuje ve vzduchu s krahujcem, mezi rybníky přeletují kormoráni a na poli postávají volavky popelavé.
V Tovačově beru Tómu a když vidíme, jak je hráz Hradeckého rybníka plná rybářských prutů, tak pokračujeme zase do polí. Teplota stoupá a vzduch se začíná tetelit. Stále se opakují víceméně ty stejné druhy – poštolky obecné, káně lesní a pochopi. U Věrovan z jednoho místa pozorujeme snad 25 poštolek obecných, nad námi letí čáp černý a do dáli svítí volavky bílé.
Co chvíli pak někde stojíme a dalekohledy pročesáváme další a další pole. Vzduch se už velice vlní a nic nového nenacházíme. Je čas na oběd. To už jsme v Kojetíně u rybníka Pod Hrází.
Tóma mě přemlouvá, abychom ještě jednou zajeli k Pravčicím. Poštolky rudonohé u nás ještě neviděl. No proč ne? Zase tak daleko to není. Mračí se, je horko a pole je prázdné. Po rudonožkách ani památky. Na sloupu vysokého napětí sedí dva krkavci velcí a na jeho druhém konci 40 doupňáků. Přidává se k nám Radek Holiš, který si nás našel z dálky dalekohledem. Stojíme u pruhu stromů a keřů lemujících silnici mezi Němčicemi a Břestem a jen kousek od dvou smrků. Pruhem vyšší vegetace protahují další a další koňadry. Často je slyšet linduška lesní. Snad po hodině postávání se skutečně objevuje mladá poštolka rudonohá sedající na nedaleké pole. Následuje ji další, ale ta pokračuje v letu dál. Tak se podařilo. Objevuje se hejno čejek. Alespoň tímto pozorováním vzdáváme holt dnešnímu Světovému dni bahňáků. Nakonec se nad námi ozývá dlouhé psííí lindušky rudokrké. No nic, pro dnešek by to mohlo stačit. V Pístovicích nás čekají kamarádi a dobré vínko.
Poštolek rudonohých (Falco vespertinus) přede mnou v poli sedělo osm – dospělý pár a 6 mladých.
