Pátek 6. dubna:
Povzbuzen pěkným výsledkem odchytu chřástalů během nočního tahu z úterka na středu a předpovědí větru na noc dnešní, opět vyjíždím k Blučině. Je krásně, ale pořád docela fouká a vítr je to pěkně studený. Natahuji sítě na stejném místě jako při minulých dvou odchytech. Kolem poletují lindušky luční a po louce se honí zajíci. Z vlhčího místa se zvedá bekasina. Pak si jdu sednout k merlotu. Na poli za mými zády se během vyhlídkových letů ozývá kulík říční. S padajícím šerem se citelně ochlazuje. Natahuji podvlíkačky a teplou mikinu. Sedím na skládací židličce u auta a zleva ke mně míří bažantí kohout, nenápadně, krok za krokem. Když už je necelých deset metrů ode mě, vyprsí se a hlučně zatřepe křídly. Machr. Zvedám se, abych šel pustit nahrávku a roztáhnout sítě. Bažant se důstojně vzdaluje. V osm už je skoro tma a objevují se první hvězdy. Obloha je bez jediného mráčku.
Večerní natahování sítí.
Sobota 7. dubna:
Roli nočního chodce plním svědomitě. Až moc vzhledem k výsledku. Teprve ve dvě po půlnoci potkávám stát jednoho chřástala vodního vedle sítě. Chytám ho. Po třetí hodině na oblohu vyplouvá couvající měsíc. Je zima. Na trávě se objevuje lehká jinovatka. Tam a zpět, tam a zpět a pořád nic. Ve čtyři potkávám stát na zemi ve spodní kapse sítě dalšího chřástala vodního. Také ho spíše chytám, než vyplétám. Nahrávka křičí do nebe, ale z oblohy nic neslétá. V půl šesté balím doprovázen tradičním skřivaním koncertem. Dnešní noc se opravdu do sítě nesnesl z oblohy ani jeden pták. Ti dva vodníci snad přišli po svých. Když odjíždím, už kolem poletuje a zpívá bramborníček černohlavý a ze strouhy se ozývá kvičení nejspíš jednoho z těch kroužkovaných chřástalů vodních.
S chutí si doma dávám teplé kafe. Teprve pak rozmrzám. Předpověď má být na dnešek lepší než na neděli a proto měníme plány a s rodinou na ptáky vyjíždíme dnes. Pepe se zase těší, že si připíše nějaký ten nový druh. Nejprve zajíždíme ke skládce u Žabčic. Racků je tu dost, ale kromě čtyř stovek chechťáků jsou vidět jen dva racci bělohlaví. Zdržuje se tu i několik havranů.
Přes Pohořelice se dostáváme od severu ke Starému rybníku. Chci se přesvědčit, jestli už je tu nějaký kvakoš. Z křovin zpívají pěnice černohlavé a budníčci menší. Je to tady. Z modré oblohy zaznívá mňoukání pochopího toku. Na ostrůvku si dostavují hnízda volavky popelavé a nad starými hnízdy kvakošů opravdu jednoho dospělce vidíme posedávat. Zajímavá je i samice kachny divoké, která sedí nějakých 10 m vysoko na větvi stromu.
Kolem budovy naproti rybníčku ve Velkém Dvoře už poletují tři jiřičky a vlaštovka. Také čáp bílý v Mariánském Dvoře je už na svém hnízdě.
Teď nás čeká trojice výtažníků u Vrkoče. Všechny mají vtipná jména – Čahoun (u jeho severního břehu parkujeme), Nohavice a Zarostlý. Tady už zpívají budníčci větší a v trávě jsou koberce kvetoucích podbělů a křivatců. Pomalounku obcházím první dva výtažníky. Na kraji Vrkoče na nás čeká husice nilská. Těšili jsme se už nějakého moudivláčka, ale žádný se tu svým teskným cíííí ještě neozývá. Jen občas zavábí strnad rákosní. Na ostrůvku se na Vrkoči vytvořila docela pěkná hnízdní kolonie racků chechtavých. Vychutnáváme si skutečné jaro a k autu se vracíme až téměř po dvou hodinách. Kluci mají hlad. Jede se do Ivaně na oběd, kde dnešní dopoledne v terénu zakončujeme pupky nacpanými k prasknutí.
Čáp bílý (Ciconia alba) šťastně zvládl cestu ze zimoviště a zpět.
