Sobota 6. ledna:
Sobotní dopoledne bez ambicí a vlastně i bez potřeby po „velkých objevech“. Venku je nezvykle teplo. V posledních dnech tomu bylo stejně. Když jsem ještě po tmě vyrážel do práce, ozýval se plný zpěv kosů. Jako by mělo každou chvíli přijít jaro. S rozčilením na sebe dokonce nedávno pokřikovali ze stromů v naší ulici podráždění šoupálci dlouhoprstí. Člověk by řekl, že začínají obhajovat teritoria. Fajn, velké objevy vynechám, ale o několik menších se pokusím.
Z Vinohradské ulice stoupám mezi zahrádkami k náhorní černovické plošině. Zastavuji u závory a jdu se rozbahněnou cestou projít po vcelku rozlehlé ploše roztroušených keřů, křovin a stromů. Nedaleko zaznívají výstřely. Zdá se, že tuto oblast intenzivně využívají myslivci. Budky posedů, krmelce, zásypy a v jednom z jednoho keře na mě číhá dokonce umělohmotný divočák. Tráva je vlhká a tak jsou mé kroky tiché. Sleduji běžné druhy tohoto ročního období – zvonky, strnady obecné, kosy, koňadry, stehlíky, dlasky, ve skupince akátů hrdličky zahradní a několik kvíčal. Pěnkavovití se zdržují pohromadě. Zvedám dva bažanty a nedaleko mě sedá na větev stromu káně. Když se pohybuji po horním okraji úzké nehluboké strže, vidím na jejím dně přikrčeného, opatrně našlapujícího myslivce přikládajícího právě pušku k líci. Raději se klidím. Kousek dál postávají u terénního auta další tři střelci. Jsem ve městě a přitom na venkově. Takovou hustotu lovců bych tu ale nečekal. Ozývají se další rány. Protahuji se nenápadně kolem postav a odjíždím. Snad tu bude někdy jindy klidněji.
Od severu objíždím celé černovické terasy a parkuji v jejich JV cípu u retenční nádrže. Vyrážím kolem ní. Jdu po krátce střižené louce. Na západ se ode mě zvedá silueta impozantní skládky. Bohem zapomenutá krajina. Z keřů podél dálnice ke mně doznívá pískání mlynaříků a na poli mnohem dál k jihu se pase skupina srnčí. Občas přeletí oblohou havran. Ze dna retenční nádrže slyším konipasa, ale nacházím ho až mnohem později. Je to konipas horský. S Pepem teď začátkem roku soutěžíme, kdo uvidí víc ptačích druhů. Tento ještě nemá. Když už se po druhé straně nádrže vracím, zvednou se z ostrůvku vyšší suché trávy tři koroptve. Vzhledem k tomu, jak jsou teď vzácné, mi udělaly velkou radost. Ze zašmourané oblohy dokonce svítí slunce. Ještě by to chtělo chocholouše, říkám si. Těm zdejší mohutné skladové haly vyhovují. Čekají na mě až u auta. Sedí na samém kraji silnice a něco zobou v trávě. Jsou tři. Víc nechci. Tento druh je dnes stejně vzácný jako koroptve a setkat se s nimi je událostí.
Dnes už vzácní chocholouši obecní (Galerida cristata).
Neděle 7. ledna:
Další den jara uprostřed zimy. Venku je vlaho a pofukuje mírný vítr. Kdoví, jestli letos nějaká zima ještě bude? Včera jsme se vrátili z návštěvy u přátel později a tak je dnes doma rozjezd velice pozvolný. Můj také. Přesto jsem na nohou první. Snídám a než se proberou i ostatní, rozhoduji se vyjet kousek od domu na krátkou procházku.
Parkuji u obrovského nákupního centra Královo Pole. Nechci nakupovat, ale několik metrů od obchodňáku je retenční nádrž Červený mlýn. Dříve se v rákosinách na dně nádrže dali vidět i nějací ptáci. Nyní je jeho plocha ořezána silničními přivaděči, nad rákosím se klene nadjezd a mělká voda na dně připomíná spíše stoku. Teď tu není nic. Jen v keřích ne březích sedí kvíčaly, ozývá se červenka a na mě podrážděně pokřikuje modřinka.
Vydávám se po travnatých svazích nad nákupním centrem, které jsou za děravým plotem lemovány rozsáhlou plochou keřů. Na trávníku hledají potravu havrani. Jednoho zkouším cvaknout. Kousek ode mě sedá na kmen nízko nad zemí samec žluny zelené. Křoviny s hlohy a svídami jsou plné kosů. Na jednom místě nacházím početné hejno zrnožravců – zvonků a dlasků. Je fajn se takhle po ránu projít kousek od domu. S dalekohledem do těchto končin se spoustou odpadků, kde útočiště nalézají bezdomovci a jiné ztracené existence, moc lidí asi nechodí. Holt městská příroda budoucnosti. Ale člověk nikdy neví, na jaké opeřence by tu třeba mohl narazit.
Havran polní (Corvus frugilegus) – impozantní krkavcovitý zimní návštěvník.
