Začíná pěkně vypečené dopoledne. Teploty rychle narůstají pod téměř jasnou oblohou. Chtěl jsem vzít na krátký birding celou rodinku, ale nakonec jedu jen s klukama. Míříme na slepo k jedné lokalitě na Znojemsku. Táhnou bahňáci, a zde se občas nějací také zastaví. Koncem minulého týdne jsme se vrátili z téměř čtrnáctidenní dovolené. Kočovným způsobem jsme cestovali po Slovensku. Trochu mě zaskočilo, že jsem za celou dobu vytáhl snad jen dvakrát dalekohled. Kdoví, co to znamená?
Na lokalitě probíhají rozsáhlé úpravy. Tam, kde dříve byly bahnité mělčiny, je teď vybagrovaná nádrž bez vody. Bahňáky přesto potkáváme na několika loužích v okolí – pisily, jespáky bojovné, vodouše bahenní a kropenaté, kulíky říční, dvojici jespáků obecných ve svatebním, pisíky. Jsou to jen jednotliví ptáci, ale já znovu zažívám ten pocit fascinace, když se v našich podmínkách setkávám z opeřenci pocházejícími až kdesi z dalekého severu. Fenomén ptačího tahu mě nepřestává udivovat. Stačí být ve správný čas na správném místě a jako bych se s těmi opeřenci v zorném poli dalekohledu přenesl daleko za polární kruh. Během okamžiku jsem v severské tundře na břehu norských fjordů. Tohle mě neomrzí. Do hliněné stěny uťatého kopečku zaletují břehule a občas se ozve i vlha. Stále ještě z akátového větrolamu občas zaskřehotá žluva, ale rorýsi už jsou pryč. Nostalgie pozdního léta je tu. Na obloze se pomalým letem ukazuje pět krkavců, později nad námi přeletují dva čápi bílí. Nevadilo by mi jen tak týden sedět u karavanu zaparkovaného někde v polích a pozorovat okolí. Snad to někdy vyjde.
Cestou zpět se zastavujeme ještě u jednoho rybníka v polích. Na jeho hladině není překvapivě ani pírko. Jen na keřích na břehu sedí dva mladí pochopi. I tady se ozve hlas vlhy, ale na obloze ji najít nedokážu.
Pisila čáponohá (Himantopus himantopus) – jeden z devíti ptáků přítomných na lokalitě.
