Čas od času se na některých internetových diskusích, převážně pak na fb, objeví fotka husy nebo labutě s odečítacím límcem. Většinou pak hned na prvních místech pod fotografií naskakují podrážděné reakce milovníků všeho živého, které se s rozhořčením ptají, co je to za hnus, proč někdo takhle týrá zvířata, které hovado je schopné takové samoúčelné a nelidské zábavy. Následuje trpělivé vysvětlování účelu podobného značení velkých vodních ptáků, které přináší neuvěřitelné množství zajímavých výsledků týkajících se tahu, sezónních přesunů, ale i chování značeného opeřence bez toho, aniž by musel být znovu odchycen, přičemž lehký plastový límec ho nijak neomezuje a hlavně neohrožuje. Často sleduji marnost podobné osvěty a malost těch, kteří jsou přesvědčeni jen o své pravdě. Poklona pak patří všem těm trpělivým diskutérům, kteří na jedné straně vysvětlují, protože vědí a na straně druhé těch, kteří jsou ochotni naslouchat a poučit se.
Právě tuto sobotu jsem se tradičního límcování husí velkých probíhajícího na Vysočině zúčastnil s rodinkou i já. Osobně to pro mě byl již desátý ročník. Synátoři s Pepem zde byli po deváté. Už tuto činnost berou jako samozřejmost a překvapuje je, že třeba ve škole, když se zmíní o límcování, narazí jen na nechápavé pohledy nejen spolužáků, ale i pedagogů. A tak se o osvětu starají i oni. 🙂
Letošní počasí hrozí deštěm, doufáme ale, že se vyprší v noci a sobotní dopoledne bude fajn. Z Brna vyrážíme jako vždy v pátek odpoledne a pomalou jízdou se s obytným Lolkem zapojeným za Molendou přesouváme do Častotic (rychle to ani nejde). Trávník naproti hospůdce je posečen. Stačí jen zaparkovat a ti co přijedou po nás, mají dokonale připravený prostor pro stavbu stanů. Kluci se hned vrhají na obrovskou trampolínu těsně vedle hospůdky se zahrádkou a skáčou a metají salta až téměř do půlnoci. V průběhu večera se sjíždí několik známých tváří, hlavně pak organizátor těchto akcí všude po republice Michal Podhrázský, a husí děda a neúnavný propagátor límcování Jarda Závora. Michal už má promyšlenou taktiku na zítřek a tak tlacháme o všem možném, co se opeřenců týče, užíváme si příjemného večera, popíjíme pivko a přidávají se k nám i místní, které tu potkáváme každoročně a už se té bandě podivínů vlastně ani nediví. Hospůdka pro nás opět zůstává otevřena celou noc, abychom měli zázemí a tři z nás spí pod přístřeškem její zahrádky.
Ráno lezu z hamaky do nádherného slunečného rána. Brzy se sice zatahuje, ale teplota stoupá a tak případná koupel v rybníce, které se asi nevyhnu, nebude tak nepříjemná. Přibývají další pomocníci a něco po deváté vyrážíme k rybníku s podivným názvem Velké Rozběhlo. Příprava je zdlouhavá a odchyt samotný také, ale akce je to příjemná a parta bezvadná. Postup je zhruba stejný jako vždy. Chytá se asi jen pět hus velkých, které dostávají červené límce začínající velkým písmenem J. Většina výpravy pak pokračuje ještě ke Studeneckému rybníku. My se ale loučíme. Kluci jsou po včerejším půldenním pobytu na trampolíně úplně grogy a vlastně celou cestu domů spí.
Značení hus barevnými odečítacími límci má svůj smysl a už teď se těším, že na svých výpravách do terénu některou z těch „starých známých“ odečtu v zimě třeba v polích pod Pálavou nebo někde na Pohořelických či Lednických rybnících nebo v nekonečných rovinách Znojemska. Díky límci budu vědět, odkud pochází, kde všude už byla zastižena, jakého je stáří a pohlaví, kde se jí třeba líbí, a svým malinkým dílkem doplním mozaiku znalostí, které nám ten prostý, ale účelný kousek plastu s kódem může prozradit. Už se těším i na to, až při některé z dalších akcí potkám známé tváře kamarádů, kteří tolik svého volného času a v mnoha případech i profesního života věnují těm dokonalým opeřeným tvorům, kteří dokáží létat a které na rozdíl od nás neomezují žádné hranice.
Historická fotografie z prvního ročníku límcování na Vysočině – na obrázku je všem dobře známý nestor české ornitologie Karel Hudec a neméně známý Jožka Chytil.
