4. července:
S prodlouženým víkendem má přijít peklo v podobě tropických teplot pohybujících se vysoko nad 30°C. Vychází nám to naštěstí tak, že právě tento víkend budeme na Vysočině. O několik stupňů si tedy zpříjemníme život.
Jsme v chajdě na Polesí a dole pod námi jsou vidět Milovy s rybníkem. Rodinka se šla koupat a já zatím louskám pár stránek kroužkovatelského Svenssona a ze stínu pozoruji ptačí cvrkot kolem. Je to tu jiné, než u nás v nížině. Tam hýla obecnéhozpívat neuslyším. Jeho kudrnatý zpěv mě překvapuje a dodnes jsem ho neznal.
Těsně před šestou se balím a sjíždím dolů ke Křižánkám k podmáčeným lukám. Vzduch je stále ještě tekutý horkem, ale postupně tuhne do dýchatelné podoby. Postávám ve stínu keřů na asfaltce a koukám kolem. Ozývá se budníček menšía větší, pěnice černohlavá a často kolem proletí nějaký ten hřivnáč. Z louky je slyšet strnada rákosního, z tužebníků rákosníka zpěvného a pěnice hnědokřídlé. Pozoruji je při hledání potravy. Připadají mi neobyčejně mohutné s výrazně hnědými křídly a narůžovělou hrudí. Kousek dál v keři krmí ťuhýk obecný, a když se podívám kus dál na louku proti slunci, vidím na vrcholcích vyšších bylin šest, sedm, osm bramborníčků hnědých – dobře dvě rodinky se vzletnými mláďaty. S postupujícím večerem se začíná ozývat i hýl rudý. Nad potůčkem poletují motýlice. Hodinku sedím a koukám kolem sebe, ale v podvečer to balím a tu nejpříjemnější část dne už trávím u ohýnku s buřtem na klacku a skleničkou červeného na dosah. Zpívají pěvušky a červenky. Je tu fajn.6. července:
Předpověď nelhala a slunce poctivě peče celý víkend. Až na nějaký kratší výšlap po okolí nebo projížďku na kole sedím ve stínu a čtu si. Slíbil jsem si ale vylézt na Žákovu horu a dnes je poslední příležitost. Budím se něco po páté a jedu. Daleko před šestou jsem kousek od Cikháje na červené turistické značce.
Vzduch je zatím ještě chladný, zvláště pod korunami stromů. Od samotného začátku jsou nejhlasitější pěnkavy. Jeden samec se ozývá osobitým zpěvem. Jde o klesavou řadu tónů připomínajících trochu zpěv budníčka lesního. Je nezaměnitelný asi jako ten „nachlazený“ skřivan polní od Jedovnic, kterého člověk vždy našel díky jedinečnému zpěvu a kterého jsem si byl počátkem dubna na radu Honzy Bíny poslechnout. K dalším hlasům patří pěnice černohlavé, budníčci menší, pěvušky modré a střízlíci. Lesní cesta mírně stoupá, nad korunami smrků přeletují křivky, občas se ozve králíček obecný nebo uhelníček. V tomto typu lesů je birder odkázaný hlavně na sluch a já blahořečím těm rokům, kdy jsem v začátcích sbíral do uší ptačí hlasy. Teď si do těch šuplíků v hlavě chodím jako do fonotéky. Kdybych si je měl osvojit až nyní, už by to tak snadné nebylo.
Na kopci si sedám do rozvolněného bukového porostu. Kousek ode mě probíhá čtveřice prasat. Ozývá se doupňák, budníček lesní, přeletuje hejnko čížků. Vychutnávám si osamělé ráno v lese. Po půlhodince se zase zvedám. Ve stejných místech ve svahu zase potkávám zvláštně zpívajícího pěnkaváka a ve smrčině střídá doupňáka hřivnáč. U potůčku se trochu svlažím a po dvou hodinkách jsem zase u auta. Na chajdě se pořád ještě spí. Káva po takové ranní procházce chutná báječně.
Až na tuto motýlici leskou (Colopteryx splendens) cvaknutou čtyřstovkou z ruky, jsem tentokrát nevyfotil vůbec nic. Ale co? Křídla to má a lítá to taky.
