Zdá se, že je doba rybáků. Přes naše území protahuje nezvyklé množství rybáků dlouhoocasých a objevují se i rybáci malí. Vyplatí se být u rybníků a sledovat oblohu. Když má ale rodič vyvenčit trojici rozjívených kluků, které zase tolik birding nebere, pak je lepší volit jinou variantu. Takovou, která je sice vytáhne ven do přírody, ale zároveň se nebudou nudit, když jejich rodičové dlouhé chvíle někde sedí s dalekohledy u očí a vyžadují ticho a klid. Každý rok na jaře vyrážíme na procházku Údolím Říčky směrem ke Švédovu stolu, jeskyni, u které si rozděláme ohníček, upečeme buřty, posedíme a kluci mohou pobíhat kolem a prolézat skály. Letos jsme tam ještě nebyli. Hážeme za hlavu možnost vidět zajímavé rybáky někdy u Nesytu nebo kolem Tovačova a vyjíždíme za brněnská humna na okraj Moravského krasu.
Obloha je po ránu průzračná, slunce svítí a lesní cesty jsou prozatím prázdné. Hned po prvních krocích, co vystoupíme z auta, si Pepe může připsat pěnici slavíkovou neúnavně koncertující v koruně topolu. Z mýtin se ozývá velký hlas malého střízlíka, drnčivé řady budníčka lesního i trocha jazzu červenky. Nad Hádeckým rybníkem prolétne s pískáním ledňáček. Nedávno mi říkal kolega, že prvně v životě viděl ledňáčka a že musí být určitě strašně vzácný. Radil jsem mu, ať si naposlouchá jeho hlas. Určitě pak zjistí, že se s ním bude setkávat častěji.
Smrkový lem lesní cesty vzal s kůrovcem za své. Míjíme vysoké stěny smrkové kulatiny. Nad námi krouží dvojice kání a ze smíšených listnatých lesů, ve kterých se ukrývají skalnaté svahy údolí, zpívají lejsci bělokrcí. Je krásně. Na plácku před Švédovým stolem nikdo není. Z plátěného pytlíku vytahuje kousky březové kůry, co jsem nasbíral cestou, štípu několik smrkových větví a křesadlem rozdělávám ohýnek. Tak trochu si hraji na bushkrafťáka. Mám rád videa těch nadšenců toulajících se přírodou. Vrací mě to do dob vandrů, kanad na nohách, kopřiváčů, ešusů a celt, pátečních perónů nádraží plných trampů s kytarami. Teď už je to jinak, ale v těch jejich videích nacházím ozvěnu minulých dob, které jsou mi stále blízké.
Opékáme buřty, objevují se výletníci, rodinky zkoumající okolní jeskyně. Pepovi věším mezi dva kleny hamaku. V konvičce vařím čaj. Ještě nedaleko před příchodem k jeskyni, se v lesnatém údolí znovu ozval křik ledňáčka. Teď nám tu poletuje dvojice strakapoudů velkých a přesto, že je v okolí snad jen jeden nebo dva polosuché smrky, stále k nám doléhá vysoké pískání králíčků ohnivých. Letos je jich hodně a vyskytují se i v čistě listnatých lesích.
Těsně před polednem se balíme. Zbylé uhlíky zaléváme zbytkem vody, vše putuje do batohů a my se můžeme vydat ten kousek cesty zpět. Stejně se začíná mračit a zesiluje vítr. Odpoledne už by mělo pršet. Kolem odkvétají měsíčnice a já se zouvám a naboso ťapu loužemi, které jsou na cestě po deštích. A vůbec mi nevadí, že jsem tomu klasickému ptáčkaření, těm každovíkendovým výpravám za novými druhy do okolí rybníků a do polí, dal dneska vale. I tady jsem měl kolem krku malý dalekohled, i tady jsem poslouchal a slyšel řadu pěkných druhů, jen už nemám takovou tu potřebu být u všeho.
Ještěrka obecná (Lacerta agilis) vyhřívající se na hromadách smrkové kulatiny.
