Když teplota klesne, oblohu pokryjí mraky a co chvíli zaprší, když i za dne panuje šero, všude je mokro a blátivo a já po dlouhých měsících zase oblékám dlouhé kalhoty a sandály nahrazuji vysokými koženými botami, ve kterých jsem běhal po lesích a kroužkoval šoupálky někdy v únoru, pak je pocit přicházejícího podzimu úplný. Koukám na to poté, co zastavuji na svém místě v polích, a dostavuje se smutek a nechuť. Vím přesně, jak se to teď bude vyvíjet. Noc bude stále delší, teploty půjdou dolů, proti zimě se budu nucen chránit stále větším počtem vrstev oblečení, dostaví se mlhy, přízemní mrazíky a taková až zimní doba temna. Uff, raději na to nemyslet. Musím ty živé představy, tu až hmatatelnou ozvěnu zimy, zahnat. Zatím jen končí prázdniny, zatím není nutné házet flintu do žita. Roztahuji sítě, ale lehká pachuť z končícího léta zůstává a neopouští mě ani následující hodiny.
Nad strništěm se prohání stovky špačků, nad vzdálenou terénní vlnou krouží dravci, ozve se hrubý hlas krkavce, ale i přeletující konipas bílý a trylek skřivana. V šest je vše nachystáno. Oblačnost puká a čerstvý vítr odhaluje kousky šedivé oblohy. Okolím stále putují dešťové přeháňky visící z tmavošedých trhanců mraků. Nad Arnoštem několikrát bez zájmu přeletí pochop. Čtu si knížku, cucám červené a jsem smířen s tím, že dnešní noc nebude nic moc. Předpověď se stále mění a hrozí vítr, déšť snad už ne.
Kroužkuji dvě pěnice hnědokřídlé a s šerem se chytají dva kosi a kvíčala. Světlo se vytrácí a od jihu stoupá mezi mraky kulatý měsíc. Úplněk má být až zítra, ale už dnes odráží sluneční paprsky celou svojí tváří. Brzy je tma a nade mnou právě přejíždí vláček Muskových satelitů. Reaguji na výkřik od dravcovky a přináším kalouse, mladou samici. Tak přece se něco děje.
Noc je chladná. O půlnoci je v síti další kalous, zamotaný tak, že musím síť trochu potrhat, abych mu neublížil a netrápil ho moc dlouho. Tentokrát je to mladý sameček, drobek. Obloha je způli čistá, měsíc svítí jako gigantická baterka. Téměř nemusím používat čelovku.
Rozednívá se zase o něco později. Zdá se, že ptáci vůbec netáhnou. Je jich jen pár, co dostává kroužek. Naštěstí zase zafungoval Arnošt. V jednu chvíli nad ním pokřikuje dvanáct poštolek. Když se jedna chytá, ostatní si mě téměř nevšímají a poletují nablízku, když ji vytahuji ze sítě. Nakonec se ale všechny ztrácejí. Z pěvcovek nosím hlavně pěničky, černohlávky, nějakou tu borinku, jen pár ptáků. Pak se chytá další poštolka. Začíná být teplo, obloha už je téměř čistá, včerejší ozvěna přicházejícího zimního šera konečně mizí. Překvapivě se ukazuje brhlík a v hlubší kapse pěvcovky uvízla i sojka. Dobrá, když si příště vyberu nějaký hezčí den, tak se sem zase vrátím, uvidíme.
odchycené druhy: pěnice černohlavá (9 ex.), pěnice slavíková, pěnice hnědokřídlá (5 ex.), rákosník obecný, lejsek černohlavý, červenka obecná, kos černý (2 ex.), drozd zpěvný, drozd kvíčala (3 ex.), brhlík lesní, sojka obecná, kalous ušatý (2 ex.), poštolka obecná (2 ex.) – 30 ptáků 13 druhů
Elegantní stará pěnice hnědokřídlá (Sylvia communis).
Sojka (Garrulus glandarius) mě několikrát tak bolestivě štípla, že si na focení beru raději rukavici.
