Velikonoční víkend, tři dny v Pístovicích. Na dnešek jsme domluvení na výjezd do terénu s Pavlem Smejkalem. Mělo by to být spojeno s jedním netradičním pokusem. Hodinky mě budí jako po celý týden v 5:30. Teplota se drží zlomek nad nulou. V okolí tu leží stále ještě sníh, který napadl vprostřed týdne. Do Lulče jedu po asfaltové lesní cestě. V šest zastavuji na okraji lesa. Pod botama mi vrže sníh, zamlžený les zní ptačími hlasy. Ozývá se bubnování strakapoudů a křik žlun a datla. Skřípavý zpěv špačků doplňují strnadi obecní a hvízdání brhlíků. Stojím na cestě, poslouchám a od úst mi stoupá pára. Sousedství s lesem bych bez váhání vyměnil za naše městské bydlení.
Stačí několik nadmořských metrů a sníh z krajiny mizí. Pod Svatobořicemi-Mistřínem jsou podmáčená pole plná ptáků. Desítky čejek, stovky kachen a jódlování vodoušů rudonohých. Alespoň dnes je ve vzduchu cítit jaro, byť má zítra zase začít padat sníh. Daleko před náma se na ozimu rozpouštějí v lehkém oparu siluety čtyř jeřábů. Nejsou tu jediní. Od Milotic k nám zaznívá troubení dalších. Pavel se odhodlává k pokusu, který v posledních týdnech promýšlel. Sestavuje si přenosný kryt v podobě tura. Dělám dokumentační fotky a Pavel odchází podél vodního kanálu blíže Miloticím. Já se věnuji s okem na stativáku životu na loužích. Přesouvám se, abych na obrovskou vzdálenost pozoroval jeřáby hledající potravu na poli v těsné blízkosti hejna hus. První čtveřice ptáků se k nim přidala a teď je tu 32 jeřábů. Pavel se vrací a sklesle označuje svůj pokus za fiasko. Ptáci ho odmítli považovat za neškodné domácí zvíře a ulétli. Nemám strach, že by ho to odradilo od dalšího vynalézání. Hejno jeřábů pak pozorujeme ještě z jiného úhlu a menší vzdálenosti od Milotic. Je to paráda.
Přenosný fotokryt ve tvaru vola se prozatím neosvědčil. 🙂
Jarohněvický rybník je nacpaný ptáky k prasknutí. Stovky chocholaček a poláků velkých, samostatné hejno dvou set kormoránů a čtyř set lysek. V severní části sedí husy polní a kolem rákosí plavou husy velké. Stále je tu dost seveřanů v podobě morčáků velkých, malých a hoholů. Zrzohlávek počítám 44 a ve vzduchu se kočkuje dvojice orlů mořských.
Mutěnické rybníky nás vítají přeletem čápa černého a orlovcem trhajícím svoji kořist na vrcholku topolu. V rožku odpuštěného rybníka odpočívá 12 kulíků říčních a 4 vodouši kropenatí. Bahnité dno jediného vypuštěného rybníka obsadilo 14 dalších vodoušů kropenatých a šest vodoušů rudonohých. Při zpáteční cestě k autu slyšíme moudivláčka a z hladiny největšího rybníka s ostrůvkem se zvedá spolu s ostatními racky dospělý racek žlutonohý. Pod vrbou nacházíme mrtvého kulíka říčního.
Rybníky severovýchodně od Velkých Bílovic přecházejí v podmáčené louky. Také zde křičí vodouši rudonozí. Nejbliží rybník je stále ještě z valné části pod ledem, na kterém sedí desítky racků. Bližší pohled odhaluje hned 14 adultních racků žlutonohých, desítky racků bouřních a bělohlavých. Tady by si rackař přišel na své. Na mokřadem prolétá prudkým přízemním letem sokol a na vodě jsou krom poláků také dva páry husic liščích.
V polích směrem k Velkým Pavlovicím prohlížíme čejky, když k nám doléhá troubení jeřábů. Daleko od nás jsou vidět čtyři ptáci, ale když pak asfaltkou míříme mezi vinice, tak nalézáme dalších sedm jeřábů. Vyjíždíme ještě výš a z nadhledu vidíme na terénní depresi se stojící vodou a v jejím okolí odpočívat krom čtyř stovek hus polních celkem 30 jeřábů. Člověk jako by se ocitl někde v maďarské pusztě. O chvíli později pak u rákosem zarostlého mokřadu při prohlížení hus velkých nacházíme také bernešku bělolící. Po celý den je víceméně příšeří a teď, ve tři po poledni, jako by už panoval podvečer.
Poslední zastávkou jsou pole u Blučiny. Čejek ubylo a během celého dne jsme neviděli ani jednoho kulíka zlatého. Tisícová hejna, která se na našem území zdržovala ještě koncem minulého týdne, jsou pryč. Na loužích v poli jsou vidět hvízdáci a ostralky. Kousek od nás běží krajem vodní strouhy dvě koroptve a nad námi se ozývá linduška luční. Jižně od Brna uzavíráme kruh.
Orlovec říční (Pandion haliaetus) nad rybníky u Mutěnic.
