Už jsou to týdny, co jsem byl naposledy u nás v terénu. Letí to. Když mrknu do zápisníku, shledávám, že se moje poslední akce vázala k zakončení podzimní odchytové sezóny na Zouvalce a proběhla už 20. října. Je čas vše hodit za hlavu a vyrazit.
Ráno je slunečné a mrazivé. Teplota se drží jen dílek nad nulou. Je to nezvyk. V podstatě už ani nevím, co bych měl mít v ornitobáglu a co mi tam chybí. Tohle mi navíc zkomplikovala zrcadlovka, která je teď v servisu. Její místo zaujala provizorně po letech stará 40D, jejíž baterie mají téměř nulovou výdrž.
Pod Pohořelicemi mi cestu oblohou křižuje několik husích klínů. Míří dál k západu. Odbočuji na Vlasatice, hejna sleduji a vidím, kam přistávají, a kde se točí ve vzduchu nízko nad zemí další husy. Pole je ale rozměklé a pěšky se mi ten půldruhý kilometr blátem nechce. Snad je potkám kolem poledního někde na vodě.
Zastavuji na jižní straně Novoveského rybníka a jdu se podívat k vodě. Zprvu se zdá, že tu téměř nic není, ale stativák mi ukazuje stovku lžičáků, husici liščí, nějaké ty kachny a volavky popelavé.
Silnice na Drnholec je zavřená a tak musím zpět na hlavní a z ní se pak přes Pasohlávky dostávám k Mušovské zdrži v místech, kde se do ní vlévá Dyje. Na vodě jsou tu stovky chocholaček a lysek potápějících se pro slávičky. Pozoruji hoholy, morčáky velké a malé a oblohou letí ze zdrží do polí další hejna hus běločelých. Z vršku topolu blízkého lesa se svým drsným křikem ozývá ťuhýk šedý. Přejíždím hráz k Brodu nad Dyjí a se stativákem si znovu stoupám na břeh. Nedaleko přede mnou svítí mezi lyskami dvě potápky žlutorohé.
Projíždím Dolní Dunajovice a přes Pernou šplhám na hřeben Pavlovských kopců. Na kraji Klentnice parkuji a jdu se projít do Pastorkova lomu. Slunce svítí, nad hranou lomu přeletuje káně lesní a od Sirotčího hrádku se ozývá krkavec. V lomu hlídkují tři chlapíci. Dva jsou tu už od rána, byli i pod Martinkou a zedníček nikde. Třetí postává v lomu třičtvrtě hodiny. Chvíli prohlížím nasvícené stěny, ale protože se zedníček zatím neukázal, nemá cenu tu zůstávat. Kdyby tu byl, nejpozději do čtvrt hodiny by si ho někdo všiml. Ve stěně poletují jen dvě koňadry. V sílícím větru stojí nad keři poštolka. Zakřičí a zvuk toho hlasu mě hned vrací k síti u Zouvalky. Už se těším, až tam zase natáhnu.
Sjíždím dolů k Novomlýnský zdrži. Hned pod Pavlovem sčítám u břehu 98 hvízdáků. Pak se vydávám k Novým Mlýnům s tím, že nádrž objedu až k Šakvicím. Tady už solidně fouká. Na hladině se zvedají vysoké vlny. Jen občas se u břehu objeví několik lysek nebo kachen. Jen trpěliví rybáři chráněni před větrem v kabinách aut, pozorně sledují své nahozené udice. U Šakvic břeh nádrže opouštím a u Strachotína se k němu zase vracím. Nad polem se tu kočkují dva luňáci červení a oranisko podrobně prohlížejí racci chechtaví a bouřní. Na vodě toho moc vidět není.
Velké množství ptáků se zdržuje až v závětří hráze u Dolních Věstonic. Je tu asi tisícovka kachen divokých a dobře tři stovky poláků velkých. Nad ostrůvky krouží čtyři orli mořští. Jsem zvědav, jestli se mi někde podaří narazit na husy. Rozjíždím se k hrázi, po níž běží hlavní tah z Mikulova na Brno. Stále tu probíhají opravy a tak se na tradičním místě u propustí zastavit nedá. Jak je ale vidět, podél hráze jsou stovky a stovky husí. Parkuji nedaleko Aqualandu a jdu se postavit se stativákem do SZ cípu Věstonické zdrže. Nejbližší husy mám na dosah, ty nejvzdálenější jsou zhruba kilometr ode mě. Celkem je jich tu asi 6000.
Ty bližší tvoří hejna hus velkých (asi 800 ex.) a hned zkraje se mi daří postupně odečíst čtyři červené límce: V27, V38, J12 a P24. Pak projíždím na vodě vzdálené pruhy hus běločelých. Zatáhlo se a obloha je náhle šedivá. Ale mám štěstí. Mezi běločelkami nacházím pět bernešek rudokrkých držících se pěkně pohromadě. Znovu se vracím do bližších hejn. Kontroluji odečty límců a nacházím běločelku s černým límcem a kódem YEC. Tato kombinace písmen se mi zdá povědomá. (Doma si ověřuji, že jde o samici límcovanou v prosinci 2000 v Nizozemsku, se kterou jsem se setkal už šestkrát. Poprvé to bylo v březnu 2014 a naposledy letos v únoru. Tedy stará známá.) Po pětačtyřiceti minutách pozorování už nic zajímavého nevidím. Obloha ještě více potemněla a začaly se z ní sypat drobné těžké vločky. První terén po tak dlouhé době rozhodně nezklamal, potápky žlutorohé, límce a bernešky. Super. Tož zase brzy.
Dvě potápky žlutorohé (Podiceps auritus) od Brodu nad Dyjí.
