Přišlo to bez varování. Příjemné jarní teploty vystřídala letní horka. Jako bych se náhle ocitl ve Středomoří uprostřed léta, kde pod do bleda vyžíhanou oblohou panují třicítky. Ten pocit je umocněn omamnou vůní rakytníků řešetlákových, kterou horké závany vzduchu unášejí kolem. To už je ale večer, tu nepříjemnou část dne mám za sebou, a teď s otevřenými okýnky opouštím městské ulice, proplétám se několika vesnicemi a zastavuji uprostřed lesů východně od Brna. Chlapi mě navnadili fotografiemi ze včerejšího dokonalého večera, kdy kolem nich opakovaně poletovaly sluky. Byl to už druhý teplý večer v řadě za sebou a dnes by měl přijít třetí.
Jsem tu mnohem dřív, než jsme se domlouvali. Postávám na okraji jedné lesní paseky a naslouchám. Vzduch hučí bzučením hmyzu a uši mi vyzobávají jednotlivé ptačí hlasy a předávají je rukám k zápisu. Podvečernímu sboru dominuje kos, pěnkava, moje oblíbená jazzmanka červenka a budníček menší. Chvílemi měkce drnčí hrdlička divoká, pak zazní útržek melodie pěnice černohlavé a po průletu se ozve naříkavý hlas datla. Po lesních cestách projíždějí cyklisté.
Přesouvám se o kus dál k rozcestí a zase se jdu pár metrů projít k porostní stěně. Tady je slyšet pěvuška modrá, strnad obecný, z výšky smrkových vrcholků se vinou jemné strofy zpěvu králíčka obecného a do toho chroptí hřivnáč. Je před půl devátou, když se s pískáním prožene nad cestou trojice zavalitých sluk. Z paseky pak následuje kvorkání. Divoký průlet překvapil i brhlíka, který rychle zalezl do malého otvoru v hliněné stěně, kterou si zazdil díru po uhnilé větvi blízkého dubu. Není tu signál. Doba setkání minula.
Přijíždí Vlastík, že stojí o kus dál. Následuji ho a třesu si rukou s Pavlem a Honzou. Les postupně utichá. Pískání a hlasité kvorkání. Sluky přilétají na scénu. Zleva, přeletí paseku a mizí vpravo. Opakuje se to několikrát. Světla ubývá. Pořizuji několik rozmazaných siluet poměrně daleko letících ptáků. Pavel jako vždy mistrně vábí. Když už je na focení tma, přesouváme se k místům, kde jsme před několika dny poslouchali kulíšky. I dnes se ozývají ze vzrostlého porostu pískáním. Bohužel nejde o kulíšky, ale o mladé kalousy. I tady se nese nad ztichlým lesem kvorkání, ale sluky jsou už jen tušit než vidět.
Těsně po desáté se loučíme. Vlahým večerem sjíždím zpět do města. Občas mi o nos zavadí vůně rakytníků. Vpravo je na obloze koláč měsíce den po úplňku. Jak málo stačí ke spokojenosti.
Až za tmy se mi jedna ze sluk (Scolopax rusticola) přiblížila na dosah.
