Tento víkend neplánuji žádné pobíhání po lese se sítí, žádné kroužkování. Namísto toho se po delší době hodlám věnovat klasickému birdwatchingu, a dalo by se říct, že to bude tentokrát jeho nejčistější forma, poněvadž si jen tak nezávazně vyzkouším BIG DAY. Pro pokus o zachycení co největšího množství ptačích druhů během čtyřiadvacetihodinového intervalu, jsou teď ideální podmínky. Možná, že ještě o málo lepší budou za týden či čtrnáct dní, ale to už zase budu pobíhat po lese se sítí. Takže hurá do terénu.
Snídám a přesně v osm stojím u auta na ulici. Z blízkého lesa a zahrad ke mně putují pentle zpěvu, které v podobě prvních druhů zaznamenávám do notesu. Není to vůbec špatné. Když si pak ještě na pár minut stoupnu na břeh Pístovického rybníka, mám během první čtvrthodinky rovných 25 druhů včetně ledňáčka, čápa černého, obou rehků a řady dalších pěnkavovitých ptáků. Pěkný rozjezd. Teď se můžu pustit k rybníkům u Mutěnic, kde bych chtěl pokračovat.
Cestou mám oči na šťopkách a neustále sleduji okolí. Ve Vyškově přibývá holub domácí a jiřička, u Zouvalky skřivan polní a pár doupňáků, před Manerovem poletuje nad polem čejka, za Bohdalicemi připisuji šedivku, bažanta a kvíčaly a v Bohatých Málkovicích první vlaštovku. Na pár minut zastavuji u Červeného kříže na hřebeni Ždánického lesa, abych se zaposlouchal do hlasů zase jiného biotopu (konipas bílý, stehlík obecný, střízlík obecný, pěvuška modrá, sýkora modřinka, brhlík lesní). Za Ždánicemi potkávám první káně lesní a dostávám se na 41 druhů. Začátek je vždycky rychlý. Později to jde mnohem hůř.
Projíždím Svatobořice-Mistřín a jižně od dědiny zastavuji a jdu se projít k menšímu mokřadu v polích. V podmáčené vegetaci tady na mě čekají první bahňáci – vodouši bahenní, ale pro mě i některé vůbec první hlasy v tomto roce, např. kukačka, rákosník velký nebo rákosník proužkovaný. Pofukuje mírný vítr, oblohou se honí mraky a mezi nimi svítí slunce. Je krásně, svěže, jarně. Pole svítí září zelení a listnáče už také dostávají šťavnatou zelenou barvu.
„V kapse“ mám 59 druhů a přede mnou je Jarohněvický rybník, jehož hladina je překvapivě prázdná. Na vodě ale pluje dobře 12 nebo 14 rodinek hus. Ty nejmenší mají jen dvě mláďata, ty nejpočetnější 13. Parkuji na kraji pole nedaleko západního břehu rybníka a jdu se projít. K prvním letošním hlasům můžu připočíst lejska bělokrkého, hrdličku divokou, pěnici hnědokřídlou a později, když u auta přežvykuji rybí salát, uvědomuji si blízké dudčí dudání. Přichází z kraje lesa. Holt Hodonínsko.
Když vjíždím mezi rybníky u Mutěnic, překvapuje mě neuvěřitelné množství aut zaparkovaných všude na hrázích. Na bahnech jsou nataženy sítě. Odehrává se tu jedna z akcí Vítání ptačího zpěvu, kterou provázejí ukázky odchytu a kroužkování ptáků a vycházky po okolí s odborným výkladem. Potkávám tu řadu známých tváří. Na jedné straně hráze zpívá z křoví slavík a na druhé straně plavou na vodě zapomenuté severské druhy – hvízdák a ostralka. Na vegetací pokrytém rybníku U Petra je několik desítek konipasů lučních. Tři nebo čtyři ptáci mají znaky severského poddruhu thunbergi. Ještě včera se tu dal vidět i konipas citrónový. Na několika rybníčcích se zdržují pisily a na bahně upuštěného Srálkovského rybníka odpočívá dvojice rybáků velkozobých. Připlouvají mohutnější mraky a spouští se rychlá přeprška. Balím a přejíždím k jižnímu cípu Třetího Zbrodu. Tady je na vodě pořádně živo. Ostrůvek je obsazen křičící kolonií racků chechtavých, mezi kterými jsou vidět dvě menší skupinky racků černohlavých – dobře 7 párů. Na břehu odpočívají husy, mezi kterými odečítám pět červených límců (S38, S48, S59, S63 a S67). Na vodě se ukazuje i několik elegantních racků malých. Když tuto soustavu rybníků opouštím, mám už v zápisníku 101 druhů.
Od severu se dostávám mezi rybníky nad Hodonínem. Nad Výtopou poletuje 70 racků malých a 50 rybáků černých. Nad lesem krátce krouží jestřáb. Objevuje se prvních pět rorýsů. Největší nářez mě čeká na vypuštěném Komárovském rybníce, jehož loužemi pokryté dno se hemží stovkami bahňáků. Nejpočetnější jsou jespáci bojovní (300 ex.), z nich někteří samci jsou v atraktivním pestrém svatebním šatě. Vodoušů bahenních je asi 150 a vodoušů šedých 56. Od dalších dvou druhů jsou tu jen jednotliví ptáci – vodouš tmavý (2 ex. ve svatebním) a jespák obecný (2 ex.). No nic, jede se dál.
Chtěl bych se mrknout k dříve podmáčeným polím u Lanžhota. Někde za Kosticemi potkávám krahujce a pak už podjíždím dálnici a po betonové cestě poskakuji mezi poli, která jsou ale vyschlá a bez louží. Jedu aspoň mrknout na kraj lužního lesa, který je plný hlasů lejsků bělokrkých. Ozývá se také žluna šedá a datel. Jsem na 109 druzích.
Zběžně prohlížím rybníky u Lednice (Mlýnský, Prostřední a Hlohovecký), ale nečekám, že bych ještě něco nového viděl. Parkuji pak až u Nesytu. Hned pod hrází jsou dva zapomenutí samci morčáků velkých. Procházkou pokračuji k pozorovatelně u Výtopy. Chvíli po mě se tu objevuje Vilém Vyhnálek. Fouká studený vítr, ve kterém se prohání deset rorýsů. Konečně přibývají další dravci – orel mořský, luňák červený a moták lužní. Stále mi unikají některé běžné druhy. Třeba bramborníčka černohlavého jsem ještě neviděl. Kdybych zastavil v Zámeckého parku, mohl jsem si připsat třeba šoupálka krátkoprstého nebo kavku. S postupujícím časem už ale moje nadšení postupně vyprchává a dostavuje se lehká únava. O rekord se pokoušet nehodlám. V roce 2013 se mi podařilo na jihu Moravy „nasbírat“ 119 druhů. Tento výsledek se stal klubovým rekordem. O rok později stejného počtu dosáhli při své spanilé jízdě Honza Haber s Láďou Jassem. Dnes už to lepší nebude.
Cestou k Brnu to beru přes Mikulov a pokračuji po hřebeni na Klentnici. Rozhoduji se ještě pro pětiminutovou zastávku na parkovišti, které je výchozím bodem k Soutěsce. Stačí ujít asi třicet metrů, abych si mohl připsat zpívající červenku a králíčka ohnivého. Šeří se. Balím to a jedu zpět za rodinkou. Není to špatné, ale těch 116 druhů, které jsem dnes viděl, novým rekordem nebude. No čo už? Aspoň bude co v příštích letech vylepšovat.
Neděle 30. dubna
Druhý den ráno ležím v posteli a čtu si knížku. Pak si jdu dat kafe a přitom si čtu maily. Tou nejradostnější novinou je první klubové dítko, které se včera narodilo Janě Kantorové a Martinu Došlému. Mám z toho radost. Dívám se na hodinky. Je něco před sedmou hodinou. Vždyť já mám pořád ještě přes hodinu, než mi vyprší čtyřiadvacetihodinový interval pro BIG DAY. Co kdybych ještě na tu hodinku vyběhl do lesa nad Pístovickým rybníkem? No proč ne? Ten rekord by přece ještě mohl padnout. Stačí najít pár typických druhů smrčin, které jsem včera kolem rybníků nepotkal. Během několika minut jsem u rybníku a na kraji lesa mě vítá další letošní premiéra – budníček lesní. Mířím ke smrkovému porostu, ze kterého mi v ústrety letí nápěv sýkory parukářky. Super. S uhelníčkem jsem počítal téměř na jisto a nezklamal mě. Vyrovnáno. Právě jsem srovnal svůj čtyři roky starý výsledek. Procházím lesem, uši mám nastražené a v té záplavě ranních hlasů se snažím rozeznat něco nového, co jsem ještě neslyšel. Už asi dvakrát jsem zaslechl králíčka ohnivého, ale na králíčka obecného, který mi chybí, ne a ne narazit. Vyběhl jsem narychlo a nevzal jsem si ani mobil s nahrávkami, abych si trochu pomohl. Škoda. V půl osmé se mi konečně králíček ozývá. Podařilo se! S úsměvem kráčím ke kraji lesa, abych se vrátil domů. Pořád mám ještě čtvrt hodiny. Když už opouštím les, dostihne mě hlas šoupálka dlouhoprstého. No vida. Jsem tedy na čísle 121. Pěkné. Kdyby si to člověk dopředu pěkně naplánoval, myslím, že by byl schopen v této roční době vidět během jednoho dne tak 130 nebo 135 druhů ptáků. Ale jde o štěstí. Mnohé běžné druhy se dají snadno minout, chtělo by to vyrazit i v noci na sovy nebo lelky. Ale to až o nějaký ten týden dva později. Stále je co vylepšovat. Snad někdy jindy. Vracím se kolem rybníka. Obloha je čistě modrá, den bude jako korálek. Nad rybníkem se objevuje desítka rorýsů. Ještě žluvy, ťuhýci a rákosníci zpěvní a máme tu všechny.
Pisilám čáponohým (Himantopus himantopus) se u Mutěnic, zdá se, zalíbilo.
Racek malý (Hydrocoloeus minutus) – přichází doba, kdy tito elegantní racci protahují naším územím.
