Konečně záchvěv babího léta a s ním i Festival ptactva na Nesytu. Exkurze pro zájemce o ptáky, ukázky odchytu a kroužkování, povídání o ptačí migraci – to vše je s touto tradiční podzimní akcí spojeno.
S rodinkou se vydáváme do Sedlece už v pátek odpoledne a někdy před pátou už máme Lolka postaveného na nožkách, stolek s židličkami vytažený před ním a kluci pobíhají kdesi po okolí. Je krásně, slunce svítí, modrou oblohu čárují jen stopy letadel a nad rybníkem přeletují kachny a husy. Jožka Chytil přijíždí nedlouho po nás. Můžeme natáhnout pár sítí do rákosin, dravcovku na louku a ještě jednu pěvcovku napříč koridorem keřů. Den se krátí a šeří se záhy. Jdeme si sednout na pivko nebo dvě ke stánku U Kuby. Kluci rychle vplouvají do prázdninových zvyků a pivo nám na počkání čepují oni. Na obloze se zhmotňují hvězdy a teplota klesá. Vracíme se k váhovně a já jdu ještě projít sítě, jestli v nich něco neuvízlo. Jsou prázdné, všude je ticho a klid. Zmlkla dokonce i plynová děla vinařů a nahrávky pokřikujících dravců, kterými se snaží zaplašit z vinohradů špačky.
Během noci vstávám na kontrolu ještě několikrát. Obloha je neproniknutelně černá a hvězdy jsou jasné a zářivé. Nejkrásnější je kontrola těsně před rozedněním. Nad loukou se vznáší mlha dosahující jen do dvoumetrové výšky a nad ní se barví východní obzor teplejšími barvami soupeřícími s modravým chladem vyzařovaným nočním vesmírem. Ze sítě v koridoru tahám první červenky a budníčky a vydávám se k rákosinám. Jedna síť je umístěna nad kanálem protínajícím plochu rákosí. Lávky tu jdou poměrně vysoko nad vodou. Stačil by chybný krok a zapadl bych do hlubokého bahna a vody. Už teď jsem zmáčený od rákosových stvolů mokrých rosou, které se přes kluzké lávky naklánějí. V síti visí jediný ptáček, ale už z dálky je mi jasné, že to bude stát za to. Široký žlutý nadoční proužek a dvě žlutavé pásky v křídle jsou pro tento druh budníčka typické. V síti uvízl jen lehce a kdyby se snažil, snadno by se vymotal. Rychle se k němu skláním a umísťuji ho do transportního pytlíku. Přesně po roce a jednom dni se takto zase setkávám s BUDNÍČKEM PRUHOHLAVÝM. Mnohem větší šanci bych mu dával někde na Červenohorském sedle v Jeseníkách než v rákosí nad vodním kanálem na jihu Moravy. Ale v tom je kouzlo nečekaných setkání v období ptačí migrace.
Když vytahuji moudivláčky v posledních sítích, dostihuje mě Jožka. Jsem rád, že mi pro něj náhoda přihrála tohle překvapení. Za desítky let, po které se kroužkování věnuje, neměl ještě na „inornáta“ štěstí.
Před osmou se trousí první zájemci o exkurzi. Jožka jim vypráví o ptačím tahu a představuje jim jednotlivé druhy, které nosím ze sítí. Je krásně. Slunce brzy hřeje a nad loukou se z blízkého rákosí prohání letka čtrnácti pokřikujících sýkořic. Na keři ještě teď sedí ťuhýk obecný. Jdeme mrknout k pozorovatelně, ale vítr tam hřmí rákosím a na vodě nic moc vidět není. Po odchodu návštěvníků se vyhříváme na slunci, pozorujeme neuvěřitelné obrazce vytvářené několikatisícovým hejnem špačků nad Nesytem, povídáme si a čas od času jdeme zkontrolovat sítě, do nichž se teď po poledni už moc ptáků nechytá. Nádherný den s přáteli v místech, kde to máme všichni rádi, podtržený sibiřským druhem budníčka, se vydařil na jedničku.
Krasavec ze Sibiře – budníček pruhohlavý (Phylloscopus inornatus).
Jožka Chytil představuje „inornata“ návštěvníkům akce Festival ptactva.
Tak snad sis něco nechal v rukávu i na příští týden. Doufám, že jediná „sibiř“ na Sedle nebude počasí… 🙂
Na to počasí jsem opravdu zvědav. To celý týden zase nesundám spodky. 🙂
Spíš doufám, že se přiživím na štístku Vás ostatních. Bude nás dost, tak snad něco klapne.