Ráno, které s posunem času přichází o hodinu později, je podmračené, ale stále ještě nezvykle teplé vzhledem k této části roku, a takové klidné, vyrovnané. Chci se podívat k pohořelickým rybníkům, projít se po jejich březích, potěšit se podzimními barvami a zjistit, jestli ještě umím používat dalekohled.
Je nedělní ráno a silnice jsou skoro prázdné. Beru to přes Pohořelice, okreskou přímo k sádkám na severním břehu Starého rybníka, pak lehce směrem na Přibice, kde na kraji lesa parkuji. Na poli se živí mezi hroudami pěnkavy a modřinky. Vcházím do starého dubového porostu, na zemi flekatý koberec žlutého listí, o ucho mi zavadí hlas šoupálka krátkoprstého a brhlíka, vzduch vlhce voní hlínou a bramborovou natí a z paměti mi vyskočí obrázek jara, kdy tu poletují a zpívají lejsci bělokrcí a podrost je plný světlých odstínů svěží zeleně. Běží to, jedno roční období za druhým, a stále dokola, jako pohyb kliky starého flašinetu doprovázený už lehkým skřípáním a tu a tam mírně ujetým tónem.
Přecházím vyschlou strouhou a kolem je teď pestrobarevný koberec mladých babyk. Šplhám na val zvýšeného břehu rybníka. Hladina je klidná. Stovky kachen doplňuje několik kopřivek, lžičáků a hvízdáků. U protějšího břehu se zdržují husy, dvě stovky velkých a dvě desítky běločelých. Už se těším, až budou běločelek tisícihlavá hejna, za kterými budu jezdit do polí. To pro ten závan dálek, pro tu ozvěnu nedosažitelných polárních krajů.
Ztracenými vartami Mariánského Dvora a Vilémova se proplétám k Vrkoči. Odbočka na Hornoleský Dvůr je hlídána dvojicí v reflexních vestách a osazena zákazem vjezdu. Probíhá výlov Vrkoče a rybáři si hlídají, aby jim tudy někdo neproklouzl. Parkuji kousek dál u výtažníku Čahoun. Mezi mraky se občas objeví sluneční paprsek. Z rákosí pár metrů ode mě zakvičí chřástal vodní a na strouze se spěchá skrýt do pobřežní vegetace dvojice slípek. Čas od času se ozve výstřel. Na hladině Nohavice je vidět jen pět roháčů a jedna potápka malá, ale cestou po břehu potkávám hejnko čížků, ozve se střízlík, pravidelně slyším modřinky a koňadry, objeví se datel a ve vzduchu je co chvíli vidět kormorán velký, šedivka nebo racek chechtavý. Od Vrkoče se ozývají kolihy velké. Osm jich zahlédnu přelétnout a s křikem usednout někam do blízkého pole.
Vrkoč je skoro prázdný. Na jeho bahnech postává armáda volavek popelavých a až daleko u hráze se to hemží velkými racky bělohlavými a malými chechtavými a odpočívají tam asi dvě stovky čejek. Na bahnech nacházím jednoho bojovníka a další kolihu velkou a menší hejno přeletujících čejek doprovází jeden jespák obecný. Z louže vody za letu sebere rybku luňák červený. Kouzlo velkého zvětšení stativáku nadchne procházející manželský pár a já jsem už u Zarostlého, na jehož ostrůvku sedí na vrbě 18 kormoránů malých. Svými počty asi třikrát překračují počty kormoránů velkých, které jsem tu dnes viděl. Kdo by se toho před několika lety nadál.
Pozoruji droboť v podobě hejnka úpolníků, několika zvonků, stehlíků a strakapouda velkého, další slípky na strouze, tři dlouhoocasé straky, míjím několik výletníků mířících k hrázi a končím u auta. Byla to příjemná procházka, beze spěchu, kdy potěší každý druh, s vnitřním balancem takovým, že bych klidně mohl jít po úzké lávce vysoko nad zemí a stejně bych si toho nevšiml.
Kormoráni malí (Microcarbo pygmeus) na Zarostlém.
A ještě jednou kormoráni malí (Microcarbo pygmeus) ve výřezu.
Díky za další příjemné povíkendové počteníčko! Dnes budeme klid potřebovat – mají na týden přijít osvětlovači vitrín …
Zdravím všechny D,
Jožka