Sobota 28. března:
Včera jsem si až z Liberce přivezl novou mobilní terénní stanici, kterou jsme s kluky pojmenovali Lolek. Jedná se totiž o malý polský přívěs N126n, rok výroby 1988. Naše cestování za ptáky a po výletech do širého okolí bude od nynějška komfortnější díky laminátovému stanu na kolečkách. No a dnes odpoledne, aniž bych ještě stihnul do přívěsu instalovat nějakou starší autobaterii a plynovou bombu, a vlastně zatím i bez dokladů, které by potvrzovaly jeho vlastnictví, vyrážíme s Petrem Podzemným opět k jednomu podmáčenému poli, abychom přívěs tak trochu otestovali. Po těch 300 km z Liberce se na dnešních dvaceti kilometrech jižně od Brna cítím silný v kramflecích. Lolek se za námi kolébá a na hrbaté dálnici sebou cuká na kouli našeho Molendy.
Na mokřadu jsme před pátou a během půl hodinky začínáme natahovat sítě. Delší linii nad hlubšími kalužemi a kratší na kraji rákosí. Vzduchem se nese volání vodoušů rudonohých a z podmáčeného pole se zvedají bekasiny. Na mělčině hlubší vodní hladiny mezi valy navezené zeminy hledá potravu 60 jespáků bojovných. Dokonce se ukazuje i první kulík říční. Světla ubývá, směrem k jihu přelétá trojice prvních vlaštovek a ve větší výšce a v opačném směru je střídá 170 doupňáků. Sítě stojí, šeří se. Z rákosí zpívá modráček, nad poli pokřikují čejky a občas se ozve tikání bekasin. Uvidíme, co nám noc přinese.
Jako první se chytá právě ten modráček a strnad rákosní. Pak je klid. Sítě chodíme kontrolovat celou noc. Lolek je pohodlný, ale noc je velice chladná. Nad ránem je na autě jinovatka a teplota klesá k nule. Když jdu ve dvě k sítím, šplhá nízko nad obzorem do mraků žlutooranžový měsíc. Po celou noc se občas ozývají čejky a rudoši. Moje čtvrthodinová procházka je vlastně o hodinu delší, jak podotýká Petr. Byl jsem venku právě při přechodu na letní čas. Za svítání začínají ptáci aktivovat a v sítích se objevuje postupně drozd zpěvný a dva skřivani.
Neděle 29. března:
Po ranní prohlídce sítí nechávám Petra s Lolkem samotné a vyrážím k Lanžhotu. Docela by mě zajímalo, jak to tam od mé poslední návštěvy před čtrnácti dny vypadá. Fouká jen mírný vítr, ale občas lehce sprchne. Těsně po osmé jsem na místě.
Příjemným překvapením je bramborníček černohlavý poletující podél panelové cesty mezi poli. Zdá se, že se louže postupně vsakují a zůstává po nich rozbředlá ornice. Stačí pár teplejších dní bez deště a zdejší pro bahňáky tak příznivé podmínky vezmou za své. Na bahnech se zdržuje asi 140 racků chechtavých a 46 jespáků bojovných. Podrobnější prohlídka odhaluje ve vzdálenějších partiích kalužin postupně 17 vodoušů kropenatých a jednoho kulíka říčního. Z blízkého stání kamionů sem doznívá chraplavý hlas rehka domácího a z keře zpívá budníček menší. I ten bramborníček černohlavý se v delších intervalech ozývá. Z bahňáků tu zatím nic dalšího není. Situace panující na Křenovském rybníce v Tovačově, kde jsou teď pozorováni i břehouši černoocasí, se tady bohužel neopakuje, i když jsem v to trochu doufal
. Cestou zpět sjíždím z dálnice na Velké Bílovice a na deset minut se zastavuji na kraji jedné rákosiny. Na stromě na hrázi hlídkuje dřemlík a na druhé straně mokřadu sedí na vysokém topolu sokol. Objevují se husy, čírky obecné, lysky a slyšet je křik potápek malých a zpěv strnadů rákosních. Pochopi nosí materiál na hnízdo. To mi stačí. Vracím se k autu a spěchám zase k místu nočního kroužkování.
Petr chytl ještě nějaké strnady rákosní. Jdeme sbalit sítě. Ve vzduchu se prohánějí tentokrát už dva kulíci říční a chvíli nad námi rozvážně krouží čáp černý. Balíme bahňákovku a když jdu k pěvcovce na kraji rákosí, zvedá se mi pod nohama slučka. Konečně začíná být tepleji. Lolek za námi poskakuje cestou zpět do Brna. Osvědčil se. Výlet končí.
Slučka malá (Lymnocryptes minimus) krčící se po ránu v ojíněné trávě.
