Podle předpovědi počasí má být dnes jasná obloha plná slunce. Čekáme, čekáme, ale venku je stále zataženo a mlha. Věčně čekat nemůžeme a tak kolem půl deváté vyrážíme. Mlha je stále hustší a z rádia nám přitom v pravidelných intervalech říkají, jak je u nich krásně slunečno. Provokatéři!
Parkujeme u jednoho z výtažníků Vrkoče, u Nohavice. Vidět je maximálně na 30 metrů. Nevadí, budeme slídit pohledy v blízkých keřích a určovat ptáky po hlasech. Překvapivě to není tak strašné, pěvců se kolem pohybuje docela dost – mlynaříci, koňadry, modřinky, babky, čížci, dokonce králíčci obecní, samice pěnice černohlavé… Mlha se poznenáhlu rozpouští. Hladina Vrkoče stoupá a na mělčinách je stále vidět jedna koliha a šest jespáků obecných. Občas přelétne menší hejno běločelek. Odněkud k nám doléhají útržky melodického zpěvu. Je to ťuhýk šedý sedící na uschlé špičce topolu. Kolem prolétá nedospělý orel mořský. Je zima, podzimně sychravo. Kluci pouštějí stébla rákosu po kanálech mezi výtažníky. Na poli posedává padesátka havranů s kavkami.
Cestou do Ivaně na oběd se stavujeme ještě na hrázi Vrkoče. Mlha se rozestoupila, ale stále jsou vidět sotva tři čtvrtiny plochy rybníka. Po obědě se rozjíždíme ke Strachotínu, kde na chvíli z břehu obhlížíme vlnící se vodní plochu. Fouká ledový JV vítr, ale už je jasno, obloha je konečně modrá a čistá. Podél břehu se mezi několika stovkami kachen zdržuje 16 hvízdáků, několik kopřivek, čírek obecných a roháčů. I tady se občas z oblohy ozvou hlasy hus běločelých.
Kluci jsou ufoukaní a unavení, jedeme domů. Cesta nás vede kolem rybníčku Šejba v Hrušovanech u Brna. Slunce svítí a tak ještě na chvilku vylézáme z auta, abychom se po dlouhém studeném ránu utopeném v mlze nahřáli jeho paprsky. Jsou tu lysky, dva páry labutí, nad vodou létá ledňáček a na břehu se objevuje konipas horský. Je to příjemné spočinutí před návratem domů. Přesně takové jsme potřebovali.
Labuť velká (Cygnus olor) je vždy vděčným fotografickým tématem.
