Dokonalý, téměř letní den pod modrou oblohou trávím z velké části v Olomouci na lezeckých závodech synka Franty. Hned po ranním příjezdu k hale se stěnou na kraji průmyslové zóny poslouchám z hrany pole za plotem z vlnitého plechu zpívat rákosníka zpěvného. Po obloze se prohánějí rorýsi a občas kolem přelétne rehek domácí.
Naštěstí se odsud brzy dostáváme a já kolem čtvrté odpoledne můžu vyjet zase do terénu za ptáky. S Radkem Lučanem a Aničkou Koukolíkovou se mám setkat u Židlochovic. Zkusíme tu ve starých sadech a zapomenutých vinicích nad městečkem pustit výrečka. Je nádherně. Sice pofukuje svěží vítr, ale obloha je jako vymetená. Beru to přes Slavkov, Újezd a další vesnice k Blučině. V Židlochovicích jsem za chvíli. Oba kolegáčky nacházím záhy. Divil bych se, kdyby někde blízko neměli nataženou síť. Mají. Anička vaří papec a přitom stíhá kroužkovat lesní droboť. Z křovin zarostlých vinic se tu a tam ozývá sedmihlásek nebo pěnice vlašská. Téměř nepřetržité je drnčení hrdliček divokých, které z oblohy čas od času zpestří hlas vlhy.
Přesouváme se na místo, kde se svah láme a odkud se krásně do dáli ponese nahrávka výrečka. Šeří se, rozezpíval se slavík a vítr utichl. Obzor na západě oživuje červenofialově zbarvený lem oblohy. U myslivecké chaty děláme ohýnek, opékáme buřta, povídáme si a čas příjemně plyne. Před půlnocí se domlouváme na kontroly sítě.
Noc je klidná a síť zůstává až do rána prázdná. V druhé síti v lese ale uvízla dvojice puštíků, rezavý a šedý pták. Slunce začíná hřát dost brzy. Jedinými úlovky z výreččí sítě jsou sojka, špaček a strakapoud velký. Pak to tu balíme a přesouváme se do stínu kraje lesa. Radek s Aničkou se loučí, mají před sebou ještě kus cesty. Zůstávám u jedné pěvcovky a čas od času z ní vytáhnu nějakého malého opeřence. Tím pro mě nejhezčím je samice strakapouda malého. Daleko před polednem to balím i já a vracím se do Pístovic. Byl to krásný večer a příjemné dopoledne. Škoda každé takové příležitosti pobýt venku, která by zůstala nevyužita.