Ptáci táhnou, plní noční oblohu a skrytě se vracejí na hnízdiště. Ověřil jsem si to v noci ze středy na čtvrtek. Večer jsem položil na balkon diktafon a ráno jsem si prohlédl spektrogram těch asi pěti hodin nahrávky pořízené od jedenácté večer do čtvrté ranní. Nahrávky pořízené ve městě. Skrývaly se na ní hlasy, vysoké drozdí, i hluboké, které patřily třeba lysce. Bylo nesmírně zajímavé zjistit, jak těmi kratičkými hlasovými projevy táhnoucích ptáků obloha nenápadně promlouvá. Jako bych zaslechl skrývaný šepot, tajné signály, o kterých se zase tolik neví.
Následující noc odhalily tah ptáků i meteoradary, Rozptýlené mraky těl pohybujících se k severu. Kouzlo. Obě to byly noci klidné, nevětrné, jasné a plné hvězd.
Proto jsem netrpělivě čekal na pátek. Rozhodl jsem se, že zase po roce zkusím stáhnout z noční oblohy nějakého toho chřástala, abych mu mohl dát kroužek. Začíná jejich doba, také jejich hlasy teď půjde zaslechnout ze tmy nad našimi hlavami.
Vyjíždím odpoledne za jasného slunečného počasí. Jediné, co se má oproti dvěma předchozím nocím změnit, je vítr. Má zesílit a to nočním odchytům moc nepřeje. Na louky u Blučiny jezdím na přelomu března a dubna už asi pět let. Dvakrát nebo třikrát tu s odstupem několika dní natáhnu čtverec z bahňákovek a z jeho středu pustím do oblohy nahrávku chřástalích hlasů. I tentokrát by to tu šlo, ale našel jsem jedno místo v blízkých polích, kde bych tentokrát chtěl začít. Uvidím, jak to tam půjde. Sem se můžu později zase vrátit.
Ale i tak je tu teď nádherně. Náhle se objevilo více rehků domácích, kteří teď poletují kolem plotů logistických hal, nad loukou zpívají skřivani, níže pokřikuje párek vodoušů rudonohých, z keře už se ozývá svým cilp calp budníček menší a vysoko na obloze piští trojice přeletujících kání lesních. V gumácích jdu kousek krajem neposečené stařiny a z mělčích míst vyletují bekasiny otavní a těsně od nohy se zvedá i slučka.
Přejíždím ale do polí k Měnínu, parkuji u polní cesty a zvedám dalekohled k loužím stojícím v povláčeném strništi. Přijdu si jak někde na lukách v sousedství wattového moře v Německu. Černobílé čejky doplňuje více jak stovka kulíků zlatých, vodou brodí desítka jespáků bojovných (jeden samec se barví do bílého svatebního šatu), kousek od nich loví několik čírek obecných a párek čírek modrých, a na rozhraní vody a zbytků vegetace jsou rozptýleny bekasiny, jedna vedle druhé, odhadem asi 60 ptáků. Tu a tam se ozve hlas vodouše rudonohého nebo vzdálenějšího vodouše kropenatého, z lesa vylétá luňák červený a do dubů za zády usedá hejno kvíčal. Je tu nádherně. Přidává se ke mně další kolega se stativákem a oba v údivu sledujeme to divadlo nasvícené podvečerním sluncem. Mezi zlaťáky nacházím i jespáka obecného a napojit se přilétá několik doupňáků.
Čas běží, pomalu se šeří. Pořád dost silně pofukuje, ale rozhoduji se tu zůstat. Natahuji sítě a z lesa se dvojím zahoukáním ozývá puštík. Loučím se s kolegou a světla ubývá. Je čas pustit nahrávku, sednout si do skládací židličky a ještě chvíli koukat do houstnoucí tmy, dokud ještě není taková zima. Tma ale dál nehoustne, z oblohy ozařuje krajinu silný reflektor měsíce dva dny před úplňkem. Vítr se uklidňuje, ale brzy se zase probouzí.
V osm přináším prvního chřástala vodního. V podstatě mám splněno. I kdyby se už nic nechytilo, nula to dnes nebude. V deset mám dalšího a o hodinu později ještě jednoho. Všichni si do sítě kvůli silnému větru přišli po svých a zapletli se hned u země. Kapsy sítí jsou v obloucích nafouklé větrem. Hodinu co hodinu šlapu ty dvě stovky metrů k síti a zase zpět. Ve dvě přináším chřástala kropenatého (pro mě letos nový druh), ve čtyři je tu další chřástal vodní a kousek od něj, opět u země, překvapivě špaček. Poslední ptáky přináším v pět, pátého chřástala vodního a červenku. Postupně se rozednívá. Pole kryje řídký opar a po mé levé ruce se obzor barví do teplých barev a jako z peřin z něj leze slunce. Kolem přeletuje pár husic nilských a když balím sítě, tak mi nad hlavou chvíli krouží hejno kulíků zlatých. Zase je mezi nimi včerejší jespák obecný. Hejno odlétá ke vzdálené louži a o půl hodin později je následují další kulíci. Přesně pro taková rána za to stojí ke konci noci trochu mrznout a pod hvězdami a za dohledu měsíce neustále pendlovat mezi sítí a autem. Dokonalou tečkou je orel královský, který se objevuje nad lesem, na chvíli sedá na strom ke vzdálené vodní strouze a pak pokračuje k jihu, kde se právě nízko nad rákosem ze strany na stranu kolébá můj první letošní pochop.
V půl osmé jsem sbalen, kontrolka mých vnitřních baterií svítí ostře zeleným světlem a i přes ty unavené oči a uchozené nohy jsem nekomplikovaně a prostě šťastný.
Jeden z pěti chycených a kroužkovaných chřástalů vodních (Rallus aquaticus).
Noční chřástal kropenatý (Porzana porzana).
Uřvaný samec špačka obecného (Sturnus vulgaris).
Ahoj Roberte.
Včera jsem po neúspešném průniku do Mutěnic vrácen zpět voj.policií opět navštívil podmáčené pole mezi Měnínem a Blučinou. Vody hodně ubylo. Viditelnost mezi dvanáctou a čtrnáctou hod nepřijatelná a to i ze západní strany hráze příkopu. Hned na místě u mostku kde jsme se potkaly 27.3. 21. ležela asi desítka patronú z brokády a po hrázi západní svět.strany jich také bylo mnoho.Nejvíce mě zaujal Luňák Červený který si mně prohlížel při příchodu na lokalitu z neobvyklé blízkosti.To se opakovalo i když jsem se přesunul na západní stranu a to přiletěl ještě blíže.Neobvyklé…..
Škoda že je to místo tak populární pro střelce a po vodě bude brzy jen vzpomínka.
Zdraví
Marek Krejčí.