Prudce se ochladilo. Od včerejšího odpoledne se opět vrátila zima, tentokrát v podobě přeháněk drobného sněžení. V týdnu jsem chodil do lesa za šoupálky jen nalehko, v mikině, a dnes abych si vzal zase spodky a svetr navíc. V rámci projektu RAS mi chybí poslední šoupálek dlouhoprstý. To abych dosáhl každoročně sedmadvaceti kontrolovaných dospělých ptáků. Poslední pták a moje letošní část příběhu o tomto druhu skončí. Ale dali mi zabrat, jen co je pravda. Jednu chvíli jsem už začínal být zoufalý.
Tento rok se totiž rekordní počet ptáků zařekl, že se do sítě nedá zlákat. Bylo to demotivující. Zvláště, když se neúspěch při chytání opakoval třeba na třech teritoriích za sebou. Když jsem ve čtvrtek končil, měl jsem projity všechny okrsky, kontrolně odchyceno 22 ptáků, ale u dalších 11 ptáků byl můj pokus o odchyt negativní. Buď se jednalo o spárované ptáky, nebo o jedince, kteří sice na provokaci nahrávkou zareagovali zpěvem, a jejich zpěv se pak s přestávkami ozýval v širokém okolí bez toho, aniž by se ukázali, nebo se k síti přilétli podívat, ale bez nějaké divočejší reakce zase zmizeli.
Říkal jsem si, co teď? Abych dosáhl svých 27 ptáků, budu muset znovu zkusit některé z těch ignorantů. Včera mě z lesa už dopoledne vyhnala zima a silný vítr. Před tím jsem ale dva ptáky do sítě přemluvil. No a dnes je venku zima ještě větší. Večer jsme měli s přáteli menší oslavičku, a tudíž se rozjezd nového dne posouvá až na dopoledne. Koukám, jak se venku střídají krátká šílenství sněhových chumelenic s nablýskanou modrou oblohou a moc se mi tam nechce. Fouká tam a modrý obsah trubičky teploměru se drží sotva dva stupínky nad nulou. No čo už, stejně se potřebuju vyvětrat. Pořádně se oblékám, beru baťůžek, se kterým jsem posledních deset dní vyrážel na šoupky a vyjíždím nad Brno.
V lese je ticho. Vybírám si mladší dubový porost, kde mě docela nadějně reagující samec vyšplouchl ve čtvrtek. Po provokaci se krátce ozve jeho nápěv. Jdu jeho směrem a natahuji síť. Pouštím přehrávku a jdu se skrýt kousek dál za kmen stromu. Samec se brzy ukazuje a reaguje nádherným naštvaným, měkce drnčivým hlasem. Zdá se, že nahrávka ho oproti čtvrtku zaujala více. Poletuje kolem a postupně klesá do úrovně sítě. Do pěti minut v ní visí. Je to mladý, tedy loňský, pták. V posledních dnech jsem několik mladíků chytil, přesto je ale v letošním roce jejich počet nejnižší za celých sedm let mého pobíhání po lese. Jen šest ptáků, vloni sedm, ale v předchozích letech jich bylo 14 až 19. Jsem zvědav, jak se to bude dále vyvíjet.
Poslední kontrolovaný samec po osmi dnech v terénu. Dostává kroužek velikosti J. Na červené bužírce, na které jsou tyto kroužky navlečeny, mi zbývají poslední čtyři kousky. Balím. Jsem spokojený, ale cítím i lítost, protože to mám zase za sebou. Baťůžek už můžu vyklidit. Tak zase za rok.
Každoroční výsledná mapka všech šoupálků dlouhoprstých (Certhia familiaris), které jsem zastihl na svém zájmovém území, vytvořená v google maps.
Zdravím Vás! Ráda jsem si přečetla oba článku částečně z naší lokality 🙂 Přijde mi, že na některých místech, kde jsme šoupálky vídávali, vykáceli starší stromy s polorozpadlou kůrou… takže asi míst k hnízdění měl loňský rok méně… jen škoda, že kroužky nejsou nějak barevnější, jako třeba v projektu rehek 🙂 Takto se sice těším, až nějakého kroužkovaného zas objevíme, ale šance na odečtení je vpodstatě nulová… Nevadí, hlavně ať tu nadále přežijí …
Mějte se fajn a těším se na další víkendové zážitky a dobrodružství!
S pozdravem Ludmila Lorencová, Ořešín