Utíká to, ale i tak mě překvapilo, že poslední příspěvek na tomto webu nese téměř tři týdny staré datum. Sešlo se toho povíc, co mě nepustilo do terénu. Zdravotní problémy, díky kterým jsem se měl hlídat, a překvapivá nabídka, abych se podílel na překladu jedné moc pěkné obrazové encyklopedie o biotopech světa. No a když dostanu takové zadání s konkrétním termínem, tak nad tím sedím tak dlouho, až to mám hotové. Možná jsem s tím pospíchal až zbytečně moc, ale mám rád čistý stůl, protože nikdo neví, co může přijít zítra. V průběhu těch posledních týdnů jsem se asi dvakrát nebo třikrát jen krátce zastavil kousek od Sokolského koupaliště na Brněnské přehradě a prohlédl si stativákem její hladinu. Objevili se tam ve větším počtu roháči, jindy několik hoholů nebo morčáků velkých. Pak se zastavit na chatě, odmést sníh, vyvětrat, a hurá zase domů.
Ani dnes se mi nechtělo podnikat nic většího, ale ranní téměř polojasná obloha a teploty sahající k 10°C mě přece jen vytáhly ven. Na krku dalekohled, přes rameno foťák, jen takhle nalehko jsem se zajel podívat k retenční nádrži na Černovických terasách. Nevybral jsem si zrovna ideální čas. Křovinaté plochy byly obstoupeny myslivci, ozýval se křik naháněčů a střelba lovců. Travnatá placka kolem nádrže je naštěstí nezajímala. Bohudík, protože se tu drží pěkná skupinka koroptví. Hlasitě se ozývaly a napočítal jsem jich ve dvou skupinkách 24. Krása. Ve vybetonovaném korytě Ivanovického potoka hledal potravu konipas horský a na dně nádrže postávala osamocená husa běločelá. Nejspíš pták, který měl také tu čest s myslivci. Naštěstí je za plotem a v klidu. Živí se travou a vodu má také k dispozici. Spolu s husou se tu zdržují i šedivky společně s několika vranami černými.
Pomaloučku jsem nádrž obešel kolem dokola, pěkně po směru hodinových ručiček. A bylo fajn beze spěchu jen střídat nohy, vdechovat ten téměř jarní vzduch a nechat myšlenky, ať si volně plynou. Přitom jsem ale pohledem šmejdil po okolí a hledal pohyb ve větvích nebo na obloze. Tahle doba ale není bohatá na opeřence. Jen poštolka třepetající se čtyři metry nad zemí, trojice strnadů obecných prohledávající trávu na mezce a dva přeletující styglíti. Přistihl jsem se, že se lehce usmívám i při pomyšlení na komplikace, které mám ještě před sebou. Je to medicínka, takhle se projít, a navíc – máme za sebou zimní slunovrat – noci se začnou krátit a světlo zase dostane více prostoru. I proto ten úsměv.
Mladá husa běločelá (Anser albifrons), zřejmě neschopná letu.
