Když se po ránu dívám za oknem na bílý poprašek sněhu, šedivě mramorovou oblohu a větve douglasky pohupující se pod nárazy větru, tak si říkám, že tohle už není pro mě, že mám letošní výpravy do terénu za sebou, protože do té zimy prostě nepůjdu. Čím jsem starší, tím větší odpor k zimním měsícům mám. Krátké dny, šero a zima, kombinace, pro kterou zkrátka postrádám protilátky. Zatr sakr! Ale je tu neděle, poslední víkendový den, poslední možnost vyvětrat dalekohled, než mě zase pohltí pracovní týden. A ten to ke konci roku umí parádně. Prohrabuju tedy skříň a neochotně na sebe navlékám vrstvu za vrstvou. Tak jo, jde se na to.
Počasí jako na houpačce. Chvíli prosvítá skrz mraky náznak modré a dokonce se objeví pár slunečních paprsků, aby se za pár okamžiků setmělo a začalo hustě sněžit. Velké vločky rozhání ledový severák a viditelnost klesá. No jo no, žádní slast to nebude.
Stavím u lesa východně od Starého rybníka u Pohořelic. Nepříjemně fouká. Dubovým porostem se pouštím k rybníku. Ozývají se jen brhlíci, jen slaboučce šoupálek a občas koňadra. Když si představím, že by opeřený život kolem byl takhle chudý po celý rok… no, nechme toho.
Rybník je prázdný. Nedaleko sedí na jeho dně dva orli mořští a asi 140 hus (většina velkých). Brzy ale ptáci vzlétají, protože podél strouhy na dně rybníka ťape rybář v broďácích s podběrákem v ruce. Ještě chvíli okouním na břehu. Ozve se křik žluny zelené a strakapouda velkého, pak z podrostu zadrnčí střízlík. Zásoba zdejších druhů vyčerpána.
Kam teď? Rozhoduji se pro hráz Mušovské zdrže při ústí Dyje. Je to tu zajímavější. Oblačnost je zrovna tenčí a je za ní tušit slunce. Je tu dost kopřivek (33 ex.), chocholaček a lysek. Nepřekvapuje pár kaholek, ani tři desítky morčáků velkých. Překvapuje ale padesátka roháčů rozptýlených po celé hladině a samice turpana černého v dáli. Dostavuje se uspokojení. Nakonec dobře, že jsem vyjel.
Pak si dávám okruh kolem Drnholce. Nad polem hlídkují luňáci červení, na stromku u silnice sedí ťuhýk šedý, co chvíli míjím káně. Z větrolamu, ktetý vždy lemoval asfaltku v polích, nezbylo vůbec nic. Jen oplocenka. Překvapuje mě, jak se z pásu lesa může stát ornice.
Před Drnholcem se začíná sypat sníh. Na náměstí se jdu projít ke skupince borovic, kde pravidelně nocují kalousi. Silný vítr žene těžké peří sněhových vloček a lepí mi je na oblečení, dalekohled i obličej. Kalousi tu jsou a je jich asi 12.
Stačí pár set metrů a silnice je zase suchá, obloha namodralá a svět působí zase radostněji. Ještě se jedu podívat k Vrkoči. Na ostrůvku Zarostlého sedí 24 kormoránů malých a další se míhají vzduchem. Hejno lysek a chocholaček ozvláštňuje jedna kaholka a šest čírek. Nad rákosím se kromě všudypřítomných luňáků červených krátce ukáže samice pochopa. Co ta tu ještě dělá?
Vrkoč už je na vodě. Jen v mělčinách kolem ostrůvků postávají znovu v husté sněhové vánici volavky popelavé. Tož, pro dnešek to stačilo. No nevím, asi budu přece jen nucen si na tu odpornou zimu zase zvyknout.
Jeden z dvojice orlů mořských (Haliaeetus albicilla) od Starého rybníka.
Kalous ušatý (Asio otus) prohlížející si mě z borovice v Drnholci.
