Dny jsou teď nádherně dlouhé a začínají už dlouho před pátou ranní. Coby skřivan, který večer usíná se slepicemi, vstávám ráno snadno, v pět jsem v lese. Obloha je modrá a čeká na východ slunce. Vzduch je vlhce svěží a plný ptačích hlasů. Po klikatící se lesní cestě mířím k místům, kde jsem již dvakrát narazil na mladého lejska malého. Neozývá se. Přesto natahuji síť a čekám. Nezkušený mladík zřejmě z periferie vhodného biotopu zmizel. Klesám prudkým svahem k místům, kde zpívá jedinec, kterého jsem chytil v úterý 21.5. Míjím jeho teritorium a sestupuji k dalšímu zpívajícímu samci, který se mi posledně posmíval z korun stromů. Kolem nejsou žádné nižší stromky, jen holé kmeny vzrostlých buků. Opírám o ně alespoň několik suchých větví, stavím mezi ně síť a jdu se skrýt. Tentokrát to jde rychle. Zvedám dalekohled, abych síť zkontroloval, a lejsek už v ní visí. Je to starý +2K samec bez kroužku.
Žlebem klesám ještě níže, ale další zpěv lejska malého neslyším. Teď je třeba znovu vyšplhat těch zhruba 200 výškových metrů zpět k autu. Mohutnou oklikou pak sjíždím až k dolnímu konci žlebu a jdu se podívat po okolí. I tady zpívá jeden samec, poslední, kterého jsem ještě nekontroloval. Znovu šplhám po svahu, natahuji síť a čekám. Nahrávku si špatně vyložil budníček menší. I on dostává kroužek a já ještě chvíli čekám. Mezitím asi 15 m nade mnou ve svahu pochoduje rodinka divočáků. Nehýbu se, ale jejich čich mě odhalil. Stará bachyně dává pokyn a celá rodinka se otáčí a mizí z dohledu. Poslední lejsek malý zdejšího žlebu hned po spouštění nahrávky umlkl a moje provokace ignoruje. Škoda, ještě se sem budu muset jednou vrátit. Třeba si dá říct. I tak jsem rád, že neodcházím s prázdnou. Tři a půl hodiny jsem tu běhal po svazích. Ale ráno v lese má svoje kouzlo.
Navštěvuji ještě tři další rezervace. Ve dvou z nich jsem lejsky malé nezastihl ani jeden z předchozích roků a letos tomu není jinak. Staré čistě bukové porosty jim nevyhovují. Dávají přednost smíšeným listnatým lesům s habrem, lípou a bukem, které mají v podrostu mladší stromky a které se nacházejí na svažitém terénu se zdrojem vody. Nejsem úspěšný ani ve zbytku třetí rezervace, který mi ještě zbýval projít. Kolem poledního jsem zpět utrmácený v Pístovicích u rodinky.
Odpoledne ale vyjíždím znovu, tentokrát k Lulči. Dva roky po sobě jsem tu v křovinách, které lemují potůček v polích, zkoušel touto dobou chytat mimo jiné druhy také rákosníky zpěvné. V roce 2017 (13.5.) jsem jich kroužkoval 5 a v roce 2018 (19.5.) jich bylo 9. Možná se některý z nich vrátil.
Je po dešti, polní cesta je bahnitá a trochu se bojím, že se odsud nedostanu. Jdu prosekat svoje dva koridory napříč keři. Rákosníci zpěvní jsou slyšet hned z několika míst. Sítě natahuji až v půl sedmé večer. Hned po první kontrole mám dva retrapi – podařilo se! Jeden z palustrisů je loňský a jeden dokonce předloňský. Je to zajímavý pocit mít v ruce opeřence, kteří mezitím nalétali při cestách na africká zimoviště tisíce kilometrů.
Na noc chystám do pole trojúhelník sítí, u kterého chci hrát výrečka a křepelky. V mokré trávě si chystám ležení, pak sedám na židličku, otevírám lahev červeného a koukám do noci. Po odpoledním dešti se obloha částečně vyčistila a teď z ní pomrkávají hvězdy. Vypadá to na vlahou noc.
Výreček se samozřejmě nechytá, ale z těsné blízkosti sítí se ozývá počítání peněz asi tří křepelek. Něco po páté vychází slunce. Zbývající oblačnost odplouvá k jihu. Ptáci se chytají a teplota roste. Na dlasky a samce ťuhýka si beru rukavici. Když v půl desáté vše balím, mám okroužkováno 17 nových rákosníků zpěvných. Asi tomu pomohl i pozdější termín ke konci května. Jsem zvědavý, co přinese příští rok.