Pomalu končí březen a já ještě nebyl na chřástalech. Jasně, že jsem měl cukání už dříve, ale dokonalé slunečné počasí přes den střídaly v noci teploty pod nulou. Stačilo si vzpomenout, jak nepříjemné dokáže být takové noční bdění ve vymrzlém autě, brodění v holinách ledovou vodou a balení ojíněných sítí a tyček, a nadšení mě přešlo. V posledních dnech se teploty přece jen umoudřily, teď jen najít noc, kdy by nemělo foukat. No a taková noc by měla být podle Aládina právě dnes.
Po návratu z práce rychle balím vše potřebné. Je to letos prvně, tak mi to chvíli trvá a stejně mám pocit, že jsem něco zapomněl. Těsně před odjezdem začíná pršet. Dokonce i zahřmí. Chvíli čekám a když déšť slábne, vyjíždím. Je poměrně teplo, teploměr ukazuje nějakých 16°C. Jen ten déšť se mi moc nelíbí, ale čo už? Však ono to přejde.
Polní cesta krajem podmáčené lokality je pěkně bahnitá, ale fábka se bez problémů dostává až pod větve mohutné vrby, kde obvykle parkuji. Docela pofukuje, ale neprší. Hradba černé oblohy hrozí od západu. Nazouvám gumáky a s příslušným počtem tyčí, kotvících hřebů a čtveřicí bahňákovek se pouštím po pěšině vyšlapané zvěří. Stojí v ní docela dost vody. Občas až do půli lýtek. Asi po padesáti metrech přede mnou vzlétá slučka. Krása, tu už jsem dlouho neviděl. Někde z polí jsou slyšet vodouši rudonozí a kulíci říční. Nad vysokou stařinou, která pokrývá většinu lokality, poletují tři pochopi a nade mnou se ozve žvatlání osamocené vlaštovky
Nacházím místo, kde obvykle stavím čtverec. Vše vyměřuji, chystám a trochu s obavou sleduji blížící se mraky. Přemýšlím, jestli raději nepočkat, až déšť přejde. Blížící se mraky ale zpomalují. Čtverec je hotový, jen sítě nechávám zatím skasané. Vracím se k autu a už vím, co jsem zapomněl – stolek a židličku. Sedám aspoň do otevřeného kufru auta a sleduji okolí. Obloha na západě se čistí a vítr ustává. Nad mokřadem přeletuje dvojic bekasin a kousek ode mě se ozývá zpěv bramborníčka černohlavého.
Světla pomalu ubývá. Beru křepčítko, jak přehrávači říká Ondra Kauzál a pomalu se vracím ke čtverci. Z polí se sem sletují bažanti a mokřadem brodí trojice srnčího. Zkouším pustit přehrávač, jehož řev mi málem utrhne uši. Hned jej vypínám, ale i tahle krátká provokace stačila, aby se náhle z louky ozval chřástal kropenatý. Z valu navezené zeminy se k němu přidá koroptev. Šeří se a tak můžu roztáhnout sítě a pustit křik. Není tak strašný, když člověk o pár metrů popojde. Brzy se ozývá další kropenáč a chřástal vodní. Někdy před čtyřmi lety tu stálo také tolik vody. I tehdy se spontánně s padajícím šerem začali ozývat chřástali kropenatí. Do sítě ale nešli a zůstali na svém teritoriu. Jsme zvědavý, jak to bude dnes.
Teplota začíná klesat. V autě na sebe rvu spodky a vše, co mám sebou. Na obloze se objevují hvězdy a mě se začíná kouřit od pusy. Nevypadá to na tahovou noc. Ve vzduchu není vůbec nic slyšet. Když ptáci táhnout, je to znát. Potvrzuje se mi to při prvních kontrolách sítí. Jsou prázdné. Prvního vodníka musím ve čtverci dohonit a chytit do ruky, abych neodešel s prázdnou. Co hodinu vstávám, natahuji gumáky a pouštím se studenou vodou k sítím. Někdy v jednu po půlnoci se nad loukou vznáší přízemní mlha. Občas musím chvíli hledat ve spleti vyšlapaných pěšinek tu správnou, abych trefil zpět k autu. Ještě dvakrát potkávám pobíhajícího vodníka. Jsou rychlí jak myši. Ze sítí přináším celkem pět chřástalů vodních, ani jednoho kropenáče. Potvrdilo se mi to, co jsem už jednou zažil.
Ještě ráno mě při balení mokrých sítí doprovázel švihání proutku, kterým se chřástal kropenatý ozývá. V šest mám sbaleno. Teď rychle do práce. Doufám, že brzy přijde zase vhodná noc.
Chřástal vodní (Rallus aquaticus). V ruce působí jako velký pták, ale v trávě pobíhají jako myši.
