Už jen několik dní zbývá do začátku RASových termínů některých časných druhů ptáků. Příležitostí vyrazit za birdwatchingem bude méně. Proto je třeba využít posledních příležitostí. Obloha je jako vymetená a na ulici zpívají pěnkavy a kosi. Husy z minulého týdne mě navnadily a já bez přemýšlení mířím pod Pálavu. Ještě než opouštím městské ulice, všímám si v 7:15 u Svratky na Vídeňské klínu husí táhnoucích k severu. Jsou jich dobře tři stovky. S jarním počasím se už dávají do pohybu směrem ke hnízdištím.
O dvacet minut později sjíždím na pole u Pohořelic. Fouká čerstvý Z vítr, je dost zima, ale slunce svítí a z čistě modré oblohy se ozývá zpěv skřivana. Také na sloupku oplocenky prozpěvuje konopka. Na hnojišti poskakuje 12 špačků a v jeho okolí hledají potravu první letošní konipasi bílí (5 ex.). Zjišťuji, že na poli sedí tři menší skupiny hus – tundrové (18 ex.), běločelé (12 ex.) a velké (24 ex.). Kus dál k východu táhnou k severu další klíny husí. Chvíli je zkouším sledovat, protože se mi zdá, že jdou na přistání, ale pokračují dál k SZ.
Chci se podívat na pole před Drnholcem, ale cestou mě zaujal plnící se Novoveský rybník. Sice na něm nejsou husy, ale v jeho západním cípu je bílý flek několika stovek racků. Parkuji u silnice na Vlasatice a jdu se projít ke břehu. Cestou potkávám zpívající strnady obecné. Podél vypuštěných břehů jsou na mělčině asi dvě stovky kachen. Na jejich okraji je pěkné malé hejnko devíti husic liščích. Racci jsou hodně daleko, v jednom chumlu posedává 250 racků chechtavých a 150 racků bouřních. Mezi nimi a pak rozptýleně na celém rybníku počítám asi 180 racků bělohlavých. I tady kolem mě přeletuje konipas bílý. Pokud se rybník rychle napustí, mohl by být zajímavý i pro husy, ještě než odletí, protože ostatní rybníky jsou stále ještě pod ledem.
Pole u Drnholce se zdá být prázdné, tak pokračuji na hráz mezi Mušovskou zdrží a Dyjí. Pod přelivem je oko s několika desítkami chocholaček, lysek a poláků velkých, ale na Dyji nějakých 800 m proti proudu od hráze to žije. Dyje je od těch míst až po hráz pod ledem. Dál už je nezamrzlá a právě tam jsou vidět desítky morčáků malých a velkých a stovky kachen. Po pravém břehu řeky se vydávám na menší procházku. Je to nádhera. Na ledě sedí desítky kormoránů, morčáků velkých a racků bělohlavých. Nacházím žlutý a červený odečíták, ale racci jsou bohužel mimo moje schopnosti. Morčáků malých je na vodě 170 a morčáků velkých 270. Mezi stovkami lysek a kachen ohnivě září hlavy jedenácti samců zrzohlávek. Podél protějšího břehu přeletuje několik volavek bílých a ve vzduchu se objevují husy. Některé pokračují dál na Novomlýnské nádrže, ale část jich sedá do pole, kde jsem před hodinou nic neviděl. Je čas se tam ještě jednou porozhlédnout. V ledu u břehu leží zamrzlý úhoř.
Když vystupuji z auta, je téměř bezvětří. Slunce svítí na zelenající se ozim, nad kterým zpívají skřivani. Po poli pobíhá stovka čejek a pět stovek špačků. Husy jsou ještě o kus dál, může jich být asi 2500, ale jsou proti slunci (třetina tvoří husy tundrové, dvě třetiny běločelé). Stejně se po chvilce zvedají, několik desítek se jich vrací a zbytek letí k nádržím. Hlína podél polní cesty vedoucí k řece je pokryta otisky husích nohou. Škoda, že se tu dnes nepasou.
Pak už parkuji na rozšířené koruně hráze mezi Mušovskou a Věstonickou nádrží. Hladina Věstonické nádrže je rozmrzlá až k ostrůvkům a kus za ně. Těsně před ostrůvky se táhne pruh odpočívajících husí. Slunce ostře svítí a husy jsou dost daleko. Nestojím tu ani deset minut, když přijíždí Mirek Nacházel. U vedlejšího mostního pilíře stojí u stativáku Jarda Vlach. Husy jsou neklidné, a co chvíli se přeskupují a přeletují. Mirek nachází bernešku bělolící. Já brejlím do okuláru a snažím se důkladně prohlížet vše, na co přijdu. Jarda se přichází zeptat, jestli něco nemáme a sděluje nám, že před chvílí pozoroval bernešku rudokrkou. Čučíme do okulárů a jezdíme dalekohledy ze strany na stranu. Levé oko už mám dost vytahané. Pak narážím na husu malou. Jako vždy mě na sebe upozornila tvarem a rozsahem bílé skvrny na čele, žlutým kroužkem kolem oka a malou hlavou s drobným zobákem. I krk je kratší a silnější, i když ho má natažený. Bílá skvrna je v horní části úzká a špičatá. Pouštím Mirka ke svému stativáku, ale než husu nachází, všechny se zvedají a zase se přeskupují. Škoda. Nevzdáváme to a dál do nich brejlíme. Na jedné běločelce objevuji černý límec s bílými písmeny, ale na tuhle vzdálenost je to bez šance. Pak oba naráz nalézáme bernešku rudokrkou. Všechny husy jsou teď těsně před ostrůvkem, to znamená zhruba 750 m daleko. Husy velké se v párech zdržují přímo na ostrůvku. Odhadem před sebou máme tak 11000 ptáků, z nichž minimálně třetinu tvoří husy tundrové. Je to tak každý rok v předjaří. Znovu narážím na tu stejnou husu se znaky husy malé. Tentokrát ji pozoruje Mirek déle a na chvilku ji vidí i Jarda. Na tuhle vzdálenost je to opravdu na hraně, ale její znaky jsou zřetelné. Dokonce i ten žlutý oční kroužek několikrát zasvítí. Jsem přesvědčen, že se jedná o dospělou husu malou. Teď už mám levé oko opravdu jak šnek a když se odlepím od stativáku, vidím dvojitě. Je po dvanácté. Stáli jsme tu půl druhé hodiny. Loučíme se a já mířím zase k Brnu.
Na přelomu února a března se vždy ve větších počtech pod Pálavou objevují husy polní/tundrové.
