Moje velkolepé víkendové plány, které jsem si po minulém pracovním víkendu dělal, zhatil déšť. Na ten se ale zlobit nemůžu, bohudík za každou jeho kapku, která se vsákne do suchem rozpukané půdy. Chtěl jsem zase po roce zkusit lokalitu s rákosníky zpěvnými, možná bych tam zůstal i na noc a zahrál výrečka nebo křepelky, no a jedno ráno mělo patřit lejskům malým. To jsem i dodržel a v sobotu jsem v dešti procházel lokalitu nedaleko Křtin, kde jsem minulé tři roky vždy dva tři lejsky malé kroužkoval. Zpívalo kdeco a i když déšť pleskal do listů stromů, přesto si myslím, že bych zpívající parvy zaslechl, kdyby se ozývaly. Ale nic, negativní kontrola. Budu se tam muset vypravit ještě později, protože vím, že jejich návrat ze zimovišť je vleklý a mohou se ještě objevit.
Ze soboty na neděli se vypršelo a my se s Pepem domluvili na nedělní ranní projížďku. V týdnu se u nás na jihu objevil ouhorlík a mandelík, co kdybychom náhodou narazili také na něco zajímavého?
Vstáváme záhy a vyjíždíme do podmračeného a hlavně po dešti pěkně do čista vysprchovaného rána. Jedeme k jednomu mokřadu nedaleko Velkých Bílovic.
Na místě jsme něco po šesté. Je překvapivě frišno a fouká dost silný SZ vítr. Na podmáčené louce se pasou husy s mladými, ozývá se pískání konipasů lučních a nad blízkými rákosinami poletují dobře tři páry pochopů. Stačí trocha vody, oplocená louka a kus rákosí, aby se vytvořil malý mokřadní ráj. Spousta čejek, občasný párek vodoušů rudonohých a v poslední době, jako na mnoha místech ČR, i dlouhonohé pisily. Jdeme mokrou trávou, bláto se nám lepí na podrážky, vítr fučí, ale venku je fajn, byť se žádný špek nekoná. Ve vegetaci podél vodní strouhy zpívají rákosníci zpěvní, z druhé strany, blíže rákosí, jim konkurují proužci, do toho vytrvalé jemné drnčení cvrčilky slavíkové, větrem nesené úryvky zpěvu modráčka a drsné kare kare trc trc rákosníka velkého. Kdyby nebyla tráva tak mokrá, bylo by fajn si sednout a jen koukat kolem sebe, zahrát si na pána času, položit se na zem, sledovat oblohu a čekat, která ptačí křídla se objeví.
Pomalou jízdou se posouváme mezi poli a vinohrady. Rozhlížíme se kolem, pozorujeme konopky a všudypřítomné straky. Dostáváme se ke kapli sv. Cyrila a Metoděje, Václava a Urbana stojící na kopečku Hradištěk. Je odsud nádherný výhled široko daleko. Dovedu si představit, že bych tu někde poblíž přespal a pak snídal s tím dalekým obzorem před sebou. Nad bílou vápencovou rotundou plachtí proti silnému větru luňák červený. Pak dosedá do trávy nedaleko nás dudek. V tom vichru mu dlouhá chocholka tančí kolem hlavy. Indiánský náčelník. Zobák má ze třetiny špinavý, jak jím propichuje hlínu. Nevadím mu. Dává mi asi deset minut, než odlétá.
Znovu ztracenou asfaltkou mezi vinohrady. Proti nám podivný Japonec s drobným tělem, obrovskou holou hlavou, bílými rukavicemi a v dresu klátivým krokem běží tam a zpět. Zastavujeme u severního cípu Velkého Bílovce, rybníku severně od Bílovic. V křoví kousek od auta se zdržuje pár bramborníčků černohlavých, z podmáčené louky se ozve křepelka a na rybníce je 6 husic liščích, hromada racků a kachen. Mraky se prodralo slunce, ale fouká pořád.
Část cesty se zase vracíme mezi vinohrady, část projíždíme po tenkých asfaltkách mezi poli. I tohle pomalé popojíždění s otevřenými okýnky má svoje kouzlo. Tož tak, vracíme se za synátory, které jsme po ránu nechali doma samotné. Snad se v týdnu najde kousek pěkného počasí a volného času, abych si aspoň částečně vynahradil ty svoje velkolepé víkendové plány.
Dudek chocholatý (Upupa epops). Tohoto krasavce je vždy radost pozorovat.
Samec konopky obecné (Linaria cannabina) v protisvětle.
A na bramborníčka černohlavého (Saxicola rubicola) také nemůžu zapomenout – kdysi jsem jej znal hlavně z přebalu ornitologické příručky.
