Odpoledne jsem domluven s Martinem Hrouzkem na menší obeznávací výjezd na jih Moravy, a proto se ještě po ránu rozhoduji mrknout do lesa nad Soběšicemi a případně odchytit nějakého dalšího králíčka ohnivého. Vyjíždím něco po šesté pod zataženou oblohu s mrazivým větrem a nízkými teplotami držícími se zuby nehty jen 5° nad nulou. Opět vystupuji U Buku a ve skupině smrků hned vedle parkoviště natahuji mezi podpapíráky síť, aby v ní uvízl ani ne po minutce první samec ohniváka. Ani jsem si nevšiml, že už visí v síti, protože tam byl ještě před tím, než jsem se skryl za nejbližším stromem. Dalšího ohniváka kroužkuji zkřehlými prsty o kus dál k západu pod zpevněnou lesní cestou. Reagoval tak divoce na slabou nahrávku z mobilu, že se od sítě nejprve dvakrát odrazil, než se do ní zavěsil. Jdu dál po lesní cestě, obcházím její zákrutu a nalézám další skupinu smrků. Pouštím mobil a po chvilce se objevuje třetí králíček ohnivý. Po jeho odchytu ale zjišťuji, že je to ten předchozí, který se chytil po dvou odrazech. Musí mít neuvěřitelný sluch a neuvěřitelnou chuť po konfrontaci se sokem. Chvíli pak ještě chodím po okolí, ale další vhodné teritorium nenacházím. Je nepříjemná zima. Balím to a v 8:30 jsem doma u snídaně.
S Martinem parkujeme u Hraničního zámečku v západním cípu Hlohoveckého rybníka chvíli před jednou po poledni. Oblačností začíná prosvítat slunce. Stromy, tráva i keře hrají všemi odstíny svěží šťavnaté zeleně. Po obloze se honí desítky vlaštovek a ozývá se křik pro mě prvních rorýsů. Občas kolem přelétnou rybáci obecní. Je to nádherné, jaro na jihu Moravy, které jsem si o několik dní odložil díky výletu do Maroka. Připadá mi, že jsem byl pryč mnohem déle než těch pouhých deset dní. Vše se tu za tu krátkou dobu změnilo, přibyly nové ptačí druhy, olistily se stromy, dostavilo se skutečné jaro. Jdeme se projít kousek k louce po severním břehu rybníka. Ozývají se proužci a rákosníci velcí. Jak říkám, je to tady.
Pak se jdeme projít od hráze Nesytu směrem k Výtopě. Na blatech nádržky zkraje Koňského pastviska hledá potravu dvacítka vodoušů bahenních, dva vodouši šedí a dva páry kulíků říčních. „Upuštění“ Nesytu si skutečně zaslouží uvozovky. Voda sahá po hranici rákosí. Mělčiny žádné, tudíž nějaké extra podmínky pro bahňáky taky nulové. Stav na prd. Z dálky se ozývá kukačka a nad hladinou se prohánějí desítky břehulí. Z rákosí teskně píská moudivláček a odkudsi drnčí hrdlička divoká. Výtopu, která je v závětří, zdobí svatebními šaty lžičáci, zrzohlávky, čírky modré i obecné, kopřivky… zkrátka desítky kachen. Nad námi pískají pochopi, co chvíli je vidět luňák červený a dvakrát pozorujeme ostříže. Z podmáčeného místa za Koňským pastviskem vzlétá 16 bekasin otavních. Užívám si to i přes ostrý ledový vítr.
Po jídle ve Valticích (po letech telecí plíčka) zajíždíme ještě na skok na rakouskou stranu, no a pak hurá domů. Cestou zpět už ani teplou fleesku nevysvlékám, venku bylo fakt frešno.
Poměrně krotký vodouš bahenní (Tringa glareola) se zobákem špinavým od bláta a taky kroužkem.
