Pípání hodinek mě budí ve čtyři. Kus tlačenky mezi dva krajíce, vodu do lahve a bágl na záda. O čtvrt hodiny později už sedím v autě. Na semaforech bliká oranžová, ulice jsou prázdné. Dlouhé a zbytečné stání na červené u Bedřichovic, kde se opravuje v tuto hodinu zcela opuštěná silnice, pak směšný kruháč s točící se sochou Svobody v Komořanech a za Tučapy mlha tak lepkavá, že málem míjím odbočku na Luleč. Na kraji lesa čekám u domu Pavla Smejkala. Je chladno a obloha se třpytí hvězdami. Přijíždí Vlastík Dobeš, s Pavlem se stěhujeme do jeho auta a najíždíme na dálnici. Tou nejjasnější „hvězdou“ stále ještě téměř noční oblohy je Venuše, ke které se zleva přidal Jupiter. V půl sedmé jsme v Sobotíně, zdravíme se s Mirdou Beranem a pokračujeme dál do lesů. Obloha bledne. Stoupáme výš, na cestách leží vysoká vrstva barevného listí. Nejprve se míříme podívat na hřeben pod Dlouhé Stráně. Za protějším hřebenem, z nějž trčí k nebi budova vysílače na Pradědu, právě vychází slunce.To se opírá do barevného listí stromů ve svahu nad námi a dává jim ještě hřejivější barevný odstín. Vpravo od Pradědu koukají Petrovy kameny. Je téměř bezvětří a na rozdíl od hluboce zařízlého údolí s jinovatkou ležící na usychající trávě a v listí je tu příjemně teplo. A ticho. Až na občasné hlasy uhelníčků panuje všude kolem dokonalé ticho. Kouzelné chvíle začínajícího dne. Slunečného dne s modrou oblohou a barevnou záplavou podzimních barev.
Vracíme se svážnicí dolů – Malá Jezerná, Vyhlídka, Branka. Kousek před Brankou pobíhá po lesní cestě jeřábek. Jsme tu správně. Právě kvůli tomuto druhu jsme sem přijeli. Pavel vytahuje vábničku a jeřábek mu odpovídá. Pak se běží skrýt do hustého křoví pod cestou. Kousek dál odlétá druhý. Chvíli jdeme po vrstevnici všichni spolu. Ve svahu vpravo nad námi rachotí dvojice jelenů a v korunách stromů přeletují další a další uhelníčci a modřinky. Rozcházíme se každý na jinou stranu. Vracím se směrem k Vyhlídce. Cestou vidím opět odlétat dvojici jeřábků. Lezu kousek do svahu, sedám k patě buku a naslouchám. Ze svahu nade mnou se ozývá další jeřábek. Odpovídám mu a on mně taky. Kolem prolétají krkavci. Zvědavý jeřábek sedá do koruny buku. Nečekaně vysoko, a dál se ozývá. Zvoní mi mobil a jak se pro něj natahuji, jeřábek padá dolů a kousek nad zemí se sklouzne na rozevřených křídlech do porostu dole pod cestou. Čo už? Šplhám ještě kousek výš a lehám si do slunečních paprsků. Je nádherně. Bukové listí žlutě svítí proti blankytně modré obloze. Zkouším poslouchat přeletující pěvce. Daří se mi identifikovat pěnkavy, jikavce, desítky uhelníčků, hýly… Kousek ode mě pokřikuje strakapoud velký a křídly drnčí datel. Na kůře vedlejšího kmene poskakuje šoupálek dlouhoprstý. Vyhřívám se, naslouchám a snad i krátce dřímu. Proč si nezajet z Brna do Jeseníků jen proto, abych se natáhl do listí v lese? V úterý se sem vracím, na sedlo. Už teď se těším. Žvýkám chléb s plátkem tlačenky, koukám na žlutý lístek pohupující se zachycený ve vysoké trávě a přemýšlím o životě. O mučivých touhách, o nespokojenosti, o srdci a rozumu…
Je před dvanáctou, když se vracím na rozcestí. Během několika minut jsme tu všichni. Solidní fotku jeřábka si neodnáší žádný z nás. Nevadí. Ten dokonalý den nám to všechno vynahradil.
Jediná dokladová fotka přítomnosti jeřábka lesního (Tetrastes bonasia), kterou se mi podařilo cvaknout.
